Scéna.cz 

Cikáni šli do nebe z Kunětické hory

Nové nastudování muzikálu Cikáni jdou do nebe, který podle úspěšného filmu vytvořil Jindřich Jansa a Milivoj Uzelac, uvedlo Východočeské divadlo Pardubice v amfiteátru pod hradem na Kunětické hoře, zvané „Kuňka“. Navzdory názvu a plenérovému prostoru nikdo z herců „nekuňkal“. Zpěv se rozléhal krajinou. Technika zvuku sice nebyla vždycky ideální, ale kouzlo dobré hudby přineslo silný zážitek. Kromě nahraného doprovodu zazněly z playbacku i sborové party v podání Apsory-hudebního tělesa, jež se specializuje na cituplnou interpretaci romských písní. Apsoru řídí Ida Kelarová s Dezideriem Duždou, kteří se ujali i hudebního nastudování muzikálu.

Tato tvůrčí dvojice již spolupracovala na inscenaci Cikánů v pražském Divadle Bez zábradlí, která vynikla vyzpíváním intimních pocitů, v komornějším prostoru se střídaly působové poetické obrazy. Pardubická inscenace, v režii slovenského režiséra Mariána Pecka, byla vytvořena pro specificky členitý prostor hradu. K zážitkům z představení se tak přidává cesta za divadlem, kolem stáda koní, daňků a ovcí, lesem nahoru. Letní obloha se každé představení postará o trochu jiné výtvarné pozadí. Postupné stmívání souvisí s gradací magického milostného příběhu, i když právě tragické vyústění v závěru jakoby napětí ztrácelo a s tím i pochopitelnost Zobarova činu jako reakce na Radinu „obranu svobody“.

Odpovídající obsazení hlavních i vedlejších rolí je jedním z výrazných kladů inscenace. Martin Mňahončák jako Zobar vsadil s rolí vizuálně srostl a herecky naplnil její polohy, místy možná na úkor přirozenosti. Jeho Zobar se směje do očí a uvnitř se souží. Souhra s muzikální a zvnitřnělou Kristinou Jelínkovou hrající jeho osudovou lásku-cikánskou vědmu Radu, jejíž nespotanost je ještě větší než jeho, pronikala skrze hudbu i na velkou vzdálenost, danou šikmým prostorem scény, kde ve vrchní části bylo umístěno lešení pro výstupy z interiéru. Scénu i kostýmy tvořily pastelové barvy s dominancí bílé. Krásnými doplňky se staly makety koní, z nichž jedna, symbolizující bílou kobylku, dokonce svítila (scéna: Pavol Andraško, kostýmy: Eva Farkačová).

V inscenačním týmu se objevilo hodně hostů i v hereckém souboru, kde nad četníky a jinými intrikány, herecky vynikli protagonisté ztvárňující Cikány. Jejich taneční čísla, doprovázená často jen rytmicky, zaujaly svým temperamentním provedením v těsné blízkosti diváků. Výrazné herecké kreace zde vytvořili Zobarovi druhové, především Josef Pejchal, Jan Musil a Ladislav Špiner jako smutný klaun Buča. Zpupnou a odvážnou Zobarovu sestru úspěšně zahrála Barbora Dipoldová.

Romanticky laděné režijní pojetí citlivě pracovalo s hudbou, jež se stala hlavním vypravěčem příběhu. Inscenace však pod množstvím pomalých a teskných písní negradovala tak dynamicky, aby mimo své nesporné kvality nepůsobila zdlouhavě. Jelikož jde o vášnivý příběh, který uchvacuje znovu a znovu svou originální hudbou, stojí za to se za Cikány vydat točitou cestou na Kunětickou horu.