Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jiří Maryško: Musíte se naučit sám sobě smečovat.

autor: Scena.cz

Student KALD DAMU Jiří Maryško, původem grafik. Na školu šel s tím, aby se získal profesionální dovednosti. Dnes už se na školu dívá s nadhledem, prý už mu nemá moc co dát. S improvizací začal roku 2000 – vytváří naprosto živé divadlo. Reprízy v kamenném divadle nemá rád.
Vystupoval na Klamovce, Rubínu, Divadlu Alfréd ve dvoře. Další vystoupení čeká herce, performera Jiřího Maryšku ve středu 22. listopadu 2006 v Paláci Akropolis. Od 20.00 hodin zde uvede se svým divadlem Demago titul Krevety v pauze. Je to improvizovaná one-man show z podlímce číšníků hotelu Excelsior. Krevety mezi chody pozorují, jak místo motýlků se personálu z límců klubou bourci. Číšníci tak nedělají parádu a v nudlové polévce smáčejí metrová hedvábná fiší. Dámy rudnou a pánové platí.

Jak to u vás s divadlem začalo?
V roce 2000 jsem založil s kamarády amatérské divadlo Improvizace. Představení Demago jsme hráli ve dvou. Byla to zajímavá improvizace. Ze začátku jsme si připravovali téma, ale nakonec jsme zjistili, že se syžetu nedokážeme nikdy udržet. Většinou nám příběh ujel někam jinam, než jsme plánovali. Měli jsme to jako zadní vrátka, abychom se mohli případně vrátit k nějaké osnově. Po nějaké době jsme zjistili, že nestíháme technicky. Neměli jsme žádnou profesionální průpravu. Řešili jsme to nějakými kurzy, ale to prostě nemá cenu. Zkusil jsem tedy přijímačky a nečekaně to vyšlo na KALD, šel jsem na přijímačky spíš z recese. Teď mě toho naučili tolik, že už chci odejít. (Smích.)

Hrajete bez psaného textu, ale nějak s partnerem komunikovat musíte!Nehráli jsem komedii dell´arte, kde bychom měli nachystané nějaké špílce. Měli jsem předem danou jen osnovu, odkud kam bychom to chtěli dostat. Příběh se vždycky rozvinul spontánně. Alespoň jsem pochopili, co je to alternativní divadlo. Hrál jsem z počátku s Pavlem Fárkou, kamarádem z dětství. Proto bylo partnerství na jevišti jednoduché. Postupně jsme šli každý svou cestou. Pavel to bral jako koníčka, mě to ale bavilo čím dál více. Zkusili jsme hrát improvizaci ve třech, ale to nejde vůbec. Nakonec jsem začal improvizovat sám. Ať jsou ti dva herci sebelépe sehraní, tak nakonec každý z nich má v duchu svou linku. Ve výsledku se oba přetahují o vůdčí roli. Vždycky musí být nahrávač a smečař. Ze souhry se stal nakonec souboj. Opustil jsem tedy osnovy a hrál jsem s čistou hlavou.

Jak to myslíte? Jako bez alkoholu, bez marjány?
No… Také jsme to jednou zkusili, ale když jste zhulený, tak to nejde. Máte sucho v puse, jste sice vtipný, ale divák to nějak nechápe. Jako divadlo experimentu jsem to musel vyzkoušet. Alkohol, to už vůbec ne. S čistou hlavou tedy myslím bez připraveného textu.
Když hrajete sám, tak si můžete jakýsi děj představit tři kroky dopředu a pak si vyberete, kterým směrem se vydáte. Máte širší nadhled, nic vás nemůže překvapit. Když ano, tak toho můžete využít.

Jak vzniká taková show bez režiséra?
Improvizaci se věnuji pět let. Už jsem si více jistý. Podvědomě mám vypracovanou takovou techniku – přijdu na jeviště, udělám abstraktní činnost a podvědomě si oťukávám diváky. Opravdu to funguje tak, že, s čím ti diváci přijdou, to si také odnesou. Snažím se nebýt podbízivý. Druhou složkou představení je hudebník, který s odstupem poznává a sleduje rytmus představení – buď zrychlí nebo vytvoří jingle. Do toho je ještě osvětlovač. Takže vlastně nakonec je režisérem hudebník. Někdy má inscenace hluchá místa, ale i ta se dají využít. Dnes už z toho nemám tmu před očima.

Nebojíte se, že nebudete vědět, co říct?
I kdybych jen plácal slova, tak něco říkám. Děj se snažím vytvořit tak, že jakoby rozházím karty a pak k sobě sbírám dvojice. Nechtěl bych, aby to bylo bez skladu a ladu. Vždycky se snažím zachovat tak, aby to mělo hlavu a patu a do toho mixuju překvapivé momenty. Kouknu se na dějovou linku a napadá mě první dějový plán – kudy dál? Uškrtím ho hned v zárodku a udělám ostrý střih.

Čemu se věnujete ve svých improvizacích?
V zásadě propíráme japonskou estetiku. Vykrádáme formy japonského divadla. Hra s maskou, stylizované pohyby, divadlo nó. Pak parodie na bunraku s nějakým předmětem. Hraju v kimonu s nějakou šílenou katanou. Demagogicky se snažíme, aby to vypadalo jako japonské obřadní divadlo. V tom je ta parodie, protože Japonci neznají improvizaci. Vždyť hrají 600 let stejné divadlo a stejně.

Z toho název Demágo?
Tak to právě není. Ani nevím,jak jsme k tomu názvu došli. Asi jsme neměli čistou hlavu.

A co politika?
Také se nám tam dostává a to si pak užívám. Nedávno jsem vystupoval u příležitosti oslav 100 let jednoho gymnázia. improvizoval jsem v čase a došlo i na 2. světovou válku a hajlování. Jenže v auditoriu seděla delegace z Drážďan. Nakonec jim to vysvětlili, že se jedná o parodii, ale do smíchu mi nebylo. Občas jsme drsní, ale jinak hrajeme s mírou.

Jak dlouho vám to vydrží bez školy?
Osobně to považuji za takový trenažér. Hraji v divadle Minor, upsal jsem se do Středočeského divadla Kladno do hry Tajemný hrad v Karpatech, čeká mě postava hraběte Telekeho. Do angažmá jsem nikdy nechtěl.

Kde všude jste hrál? Už znáte prostor Akropole?
Hráli jsme na Klamovce, v Rubínu. V Alfrédu ve dvoře jsme dělali Satirikon. Akropole – tam budu hrát podruhé a bude to velmi zajímavé. Scénu jsme otočili – hrál jsem na balkóně a diváci byli na jevišti. Úplně jiný druh interpretace na malém prostoru. Máte sice volnou ruku, ale přicházíte na záhady rytmu, volných asociací, energie v závislosti na prostoru. Akropolis mě v tomto smyslu nadchla. Palác Akropolis je dost nabitý zvláštní energií.
Stala se nám tam jedna podivnost – naše improvizace je postavená na třech pevných bodech. Ví se, kde se hraje, jak se jmenuje představení a hudebník mi dává signál, kdy skončit. V Akropoli jsem ho nějak přeslechl a hrál jsem místo hodinu o 40 minut víc. Potlesk byl bouřlivý.

Jak jste na tom s humorem?
Musí být. Zejména suchý a tvrdý, někdy až přetáhnutý na samou hranici. Musí se to odhadnout. Stavme a dělejme obrazy z písku. Témata a žánry se mění, byť to začíná obřadným japonským divadlem. Musíte se naučit sám sobě smečovat. Mám postupy, které musím dodržet. Např. rekvizity – ze začátku sem jich přinesl velké množství a bylo z toho najednou takové pokojíčkové divadlo. Ale přitom je nebezpečí, že vznikne velká změť postav a příběhů, zkrátka guláš. Na to se musí dát pozor.

S jakými pocity dnes před lidi vstupujete – jako ostřílený harcovník, nebo s trémou?
Nejdu před lidi s tím, že je to legrace. Tréma to ani není. Spíš se těším, napětí v sobě mám. Hodinku před tím se musím uklidnit. Vždycky jsem zvědavý, co z toho množství impulsů a nápadů vznikne, co z toho postavím. Vždycky je to takové lego.

Jak lze u vás definovat 100. reprízu projektu?
To je hodně těžký. Neustálý vývoj. Jedná se spíš o sté představení názvu.

20.11.2006 17:11:13 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!