Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Alan Novotný: Neumím žít ve stereotypu...

autor: archiv divadla

ND Brno, Divadlo U stolu, CED Brno, Divadlo Koule, G-studio, ale i Slezské divadlo Opava a především Městské divadlo Brno, kde je již přes deset sezón ve stálém angažmá – tam všude se „po prknech“ prošel či stále prochází mladý energický herce a věčný šprýmař Alan Novotný. Přestože jméno nás směruje kamsi do exotických dálek, je to nefalšovaný Brňák. Narodil se tu, vystudoval zdejší konzervatoř a rovnýma nohama skočil do svého prvního angažmá.

Do Městského divadla v Brně jste nastoupil již v průběhu třetího ročníku konzervatoře. Nebyl to trochu bungee jumping?
Změna to byla obrovská. Bylo mi sedmnáct, úspěšně jsem absolvoval konkurz na roli China ve West Side Story (která se stále hraje). A od té doby jsem v Městském divadle. Takže skok to určitě byl. Ale skok příjemný - super lidi, profesionální divadlo,...do toho začaly zájezdy, co víc si přát?

Vzpomenete si občas ještě na konzervatoř?
Konzervatoř byla zajímavá. Ovšem teď, když mám možnost konfrontovat všechno, co nám tam říkali, s divadelní realitou, je to ještě zajímavější a veselejší. (smích)

Kdo Vás učil?
Milan Vágner. Skvělý člověk. Studoval s Vladimírem Menšíkem, hrál s Horníčkem, takže měl za sebou tu dobrou školu, jak se říká. A díky tomu nás dokázal přirozeně vést. Spolu s ním jsme měli ještě Lídu Slancovou. Ta pomáhala spíš holkám.
Konzervatoř, to byla legrace. V prváku jsme hráli pohádku o kůzlátkách, já hrál vlka. Vymyslel jsem si takovou komickou grimasu jako charakteristický rys a až do čtvrťáku jsem ji pracně odstraňoval. Profesoři na mě pak vždycky volali – „Prosím tě, nedělej toho vlka.“

Takže jste vystudovaný „divadelní vlk“?
To ne. Absolvoval jsem rolí Evžena Oněgina. Krásná role. Navíc jsem díky ní poprvé zažil ten nádherný a těžko popsatelný pocit, který člověkem proběhne, když svoji roli prožije skutečně naplno. Tehdy jsem si také prvně uvědomil, jaký je rozdíl mezi opravdovým herectvím a deklamací.

Když se tak dívám na výčet Vašich rolí, jednoznačně převažují komické kusy.
Je pravda, že zatím jsem obsazován spíše jako komik. Nijak mi to nevadí. Oni totiž komedie jsou ve skutečnosti mnohem náročnější. Musí se dělat na vážno, s obrovskou koncentrací a přesností. Při tom se tváří, jako že o nic nejde a svádějí člověka, aby si polevil. V tom je jejich obrovské riziko. Jinak mám ale jedno velké přání. Rád bych si zahrál hlavní roli v Bulgakovově Divadelním románu, to je pro mě taková soukromá výzva.

Jste jako herec spíš „puďák“ nebo si svoji roli pečlivě připravujete, sháníte informace o postavě, době v níž se děj odehrává a trávíte čas studiem?
Jak kdy, záleží na postavě. Jsou případy, kdy dám spíš na pocit nebo vycházím z atmosféry.
Třeba ve hře 1+1=3, kterou hrajeme ve Studiu G u Petra Gazdíka, jde o tak skvěle napsanou hru s přesnými situacemi, že se stačí nechat vést textem. Navíc je zajímavé, že to má spoustu alternací, takže lidé se mění a člověk neví, co přijde zleva, co zprava. Je to hukot. Já tomu říkám divadelní NHL. A pak jsem dělal třeba s divadlem Koule, což je autorské divadlo, které hraje tak pro těch 80 diváků, na inscenaci Podnebí, kde mi byla připsána pěkná role Adolfa Hitlera. A to byl případ, kdy jsem se snažil dozvědět o té figuře něco navíc. Lépe jí poznat. Pochopit toho člověka proč dělal, co dělal. Přečetl jsem spousty knih, o jeho životě, svědectví a výpovědi lidí, kteří s ním přišli do styku a vůbec o té době a 2. světové válce.

Je Vám autorské divadlo jako žánr blízké?
Baví mě. Rád tvořím. Ještě na konzervatoři jsme s kamarády napsali takovou hru, kterou jsme pak hráli pro děcka, s názvem Alibabab a čtyřicet aliby. Jejím hlavním tématem bylo shromáždit 40 výmluv, jimiž se kluk omlouval holce, že nemohl přijít na rande. Prostě srandička, která vzešla z dlouhé chvíle.

Vy, takový činorodý člověk, že jste měl někdy dlouhou chvíli? Vždyť hrajete kde a co se dá. Muzikál, činohra. Kamenné divadlo, studiová scéna. S Divadlem U stolu jste hrál v Calderónově Život je sen.
To byla hodně dobrá zkušenost. Jednak je to malý prostor, kam se vejde tak padesát lidí a tam člověk nic neskryje. Navíc ta hra byla ve verších, což je vždycky náročnější. Je potřeba znát perfektně text. Nejde se zachraňovat nějakou berličkou a improvizovat.

A jak zvládáte hrát jeden den v Městském divadle muzikál pro 800 diváků a druhý někde ve studiu komorní činohru pro padesát lidiček?
Je to hrozně zajímavé. Třeba muzikál je super, ale činohra mě přijde mnohem intimnější, taky proto jí mám raději. Ovšem nejkrásnější je, že každé představení je jedinečné, neopakovatelné. Pokaždé má jinou atmosféru. Každý prostor má svého specifického ducha. Jsem moc rád, že pan ředitel je tak benevolentní, a pokud člověk zrovna nemá plno práce, tak ho uvolní, aby mohl hrát i jinde. Já totiž k životu potřebuju neustálou změnu!

Prý se Vám v březnu narodilo dítě. To je setsakramentská změna.
To je pravda. V ten moment jsem poznal, že štěstí je jedna věc a pak jsou tu věci, které mají úplně jiný rozměr a člověk je nepochopí, dokud je nezažije. A tak je to i s tím divadlem. Když jsem byl na konzervatoři, tak jsem si myslel, že nic jiného než divadlo není a nemůže být. A jak čas plyne, zjišťuju, že život je mnohem pestřejší. Zkrátka ty mraky se stále rozestupují.

Ve Vašem medailonku na divadelních stránkách se píše, že jste členem „Tria Blbstein.“ To zní dost provokativně. O co se jedná?
To je takové příležitostné sdružení, které vzniklo pro Křídla – divadelní večer věnovaný vždy na konci sezóny hercům. S Tomášem Sagherem a Jakubem Uličníkem jsme se rozhodli, že Zdeňkovi Mertovi trošičku předěláme a přezpíváme písničku Vločka z muzikálu Zahrada divů. Bylo to o jeptišce, která uteče z kláštera, proplouvá životem a skončí v mrazáku. Udělali jsme k tomu dokonce videoklip a nakonec jsme s tím prorazili i do hitparády na TV Óčko.

Takže úspěch...
(Úsměv.) Docela jo. Taky v tom chceme pokračovat. Až těch písniček dáme dohromady víc, tak vydáme CD. Jak říkám, neumím žít ve stereotypu. Mám rád, když se věci dějí. A může li u toho být veselo, tím líp. Takhle jsme se s kolegy rozhodli propojili sportovní a divadelní disciplíny a vytvořit takový divadelní desetiboj.

V čem se soutěžilo?
Např. ve vrhu pohledem, v běhu na 100 m se zachycenou představou, v běhu na 1500 m po okruhu veřejné samoty, v hodu scénářem, prostě sranda. Nebo jsme zorganizovali soutěž nápovědek. Jmenovalo se to Krakowské okienko. Nápověda, to je totiž podle mě hrozně nedoceněná profese, dokonce bych řekl až věda.. Chudáci nápovědky musejí pořád sedět vzadu za jevištěm, potmě mžourají do scénáře, nikdo se s nimi moc nebaví, občas se na ně i křičí, ale každý herec je potřebuje a spoléhá na ně. Tak jsme se domluvili, že je potěšíme a v Krakowě jsme jim vytvořili festiválek.

Jak vidno, jste pravým důkazem toho, že život se má žít s humorem. Prozraďte na závěr, v čem Vás uvidíme v příští sezóně?
Hned v září má v MDB premiéru nová hra Zdeňka Merty a Karla Šípa Ferdinand, kde jste?. Autoři jí situují do posledních let Rakouska-Uherska. Je plná pěkných melodií, vtipných textů a dělá si srandu v tom nejlepším slova smyslu z rozličných problémů s vládnutím, terorismem, s dějinami atp. Mám se alternovat s Tomášem Sagherem v roli tajného policisty Bergera, tak jsem zvědavý, jaké to bude. Mě totiž hrozně baví zachytit jistou strnulost člověka a ukazovat ji. Divadlo je skvělé v tom, že můžeš být kdokoliv a hrát si na cokoliv. Ovšem při tom všem si člověk musí především zachovat sám sebe.

4.9.2006 23:09:57 Jaroslav Pokorný | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama