Scéna.cz 

Jakub a jeho pán – Bartoška and Heřmánek Revival

Trochu sentimentality, trochu humoru, trochu filozofie – přesná směska diváckosti. Dobrý text se pozná podle toho, že dokáže být aktuální v jakékoli době. Takový je Jakub a jeho pán, poprvé inscenovaný Ivanem Rajmontem v Činoherním studiu Ústí nad Labem přesně před 30 lety. S mladými nadějnými herci v hlavních rolích – Jiřím Bartoškou jako plebejským, skeptickým ironikem a Karlem Heřmánkem jako čepýřícím se šlechtickým kohoutkem s naivními modrýma očima. V repertoáru divadla se udržela až do roku 1989 a dočkala se 223 repríz. Až časem se mnozí z nás dozvěděli, že text, podepsaný tehdy nepříliš režimem oblíbeným Evaldem Schormem, byl dílem ještě „zapovězenějšího“ autora Milana Kundery.

V roce 1993 byla obnovená premiéra kusu v Divadle Bez zábradlí, a po více než deseti letech tedy do třetice všeho dobrého. Již notně zestárlí a nejrůznějšími ranami i pohlazeními osudu zformovaní Bartoška a Heřmánek (a s nimi diváci pamětníci) – mají ojedinělou šanci potkat se se stejnými hrdiny po třiceti letech.
Trochu to připomíná film Poloviční šance, kde se setkávají někdejší akční hrdinové Belmondo a Delon, a s ironickou nadsázkou vzpomínají na kousky, kterých se kdysi dopouštěli.
Hrdinové v nové inscenaci Jakuba a jeho pána pod taktovkou téhož režiséra tedy říkají i tentokrát na scéně stejná slova, ale v jiných souvislostech, s jinou pamětí. Má to svou působivost, i když se inscenace přece jen na premiéře rozbíhala trochu jako zrezivělá kolečka. Diváci ovšem fandili o sto šest a ocenili opravdu vše (to, co opravdu stálo za potlesk na otevřené scéně, byl okamžik, kdy Jakub nahrazuje Pánovi chybějícího koně, V této věkové kategorii to má opravdu parametry artistického kousku!) Pro mnohé z nás asi bylo nejzajímavější právě ono srovnání, ta nostalgie opakování neopakovatelného. Radůstka, kterou sobě i divákům-pamětníkům udělali staří bardi. Ráda bych upozornila i na některé přihrávající - paní hostinská v podání Veroniky Freimanové v sobě má přesně tu správnou dávku zralé krásy, noblesy a ordinérnosti, a mnohé možná překvapí i nováckými legráckami protáhlý Josef Carda, který si zahrál lstivě slizkého šlechtice.

Ať už vzkříšená inscenace bude mít jakýkoli osud a ohlas u diváků, jsem ráda, že hra žije i jinak – jak to ve své vzpomínce napsal sám Kundera: „A zase chci jednu okolnost podtrhnout: hru prováděl (dva roky na turné po Francii, další dva roky v Paříži) malý, docela neznámý a chudý (!) soubor z provinčního města Agen, pod vedením nadaného mladého režiséra. Pochopil jsem tehdy, že moje hra může najít pochopení jen u chudých inteligentních divadel bez hereckých hvězd....“ Tohle se letos povedlo při absolventské inscenaci Jakuba a jeho pána v pražském DISKU ( ti získali za svého Jakuba i mezinárodní ocenění na festivalu studentských divadel).