Scéna.cz 

Ohlédnutí ...

Letošní Pražský divadelní festival německého jazyka opět rozšířil náš pohled na to, co všechno může být divadlem. Přesvědčili jsme se především o tom, jak lze nejen přežít, ale "prožít si" dvanáctihodinové představení, měli jsme možnost vidět dílo na pokraji divadelnosti, ale i elegantní klasiku. Byli jsme svědky prolnutí národních kultur: židovské divadlo s textem německého autora -- a to symbolicky v Praze, kde se český, židovský a německý mísily od nepaměti. I když jsem neviděla všechna představení, věřím, že nejvýraznější body festivalu jsem zvládla. A znovu, jako již po několikáté, se přesvědčila, že všechno to, co s mnohdy značně krutým, bolavým akcentem předváděli německy mluvící herci, není sice "mým šálkem kávy", ale přesto přináší fascinující svědectví o divadle jako celku.

Burgtheater Wien: A.Schnitzler: Profesor Bernhardi
ve Státní opeře Praha (4.11.)
Úvodní představení probíhalo ve Státní opeře -- právě sem se hodila scénicky velkoryse pojatá inscenace Achima Benninga s herci vídeňského Burgtheatru. Čtyřhodinové představení hry Arthura Schnitzlera Profesor Bernhardi v působivých detailech odkrývá mašinérii nenávisti, konkurenčního boje, skrývaného a přece stále přítomného antisemitismu. I když vymezení "komedie" bych se v tomto případě bránila (alespoň já jsem to tak necítila), perfektně vypracované portréty doktorů, v nichž se autenticky odrážejí nejrůznější lidské charaktery, stejně jako závažné myšlenky hry, poskládaly dohromady aktuální obraz doby (a nejen té z počátku století, kdy hra vznikla).

Badisched Staatstheater: T. Staffel: Werther v New Yorku v divadleArcha (7.-8.11.)
Tato inscenace původní hry T. Staffela (1965) dokázala, že modernímu, experimentálně laděnému divadlo se (stejně jako u nás) může dařit i na regionální scéně.
Na scéně Archy -- v netradičně řešeném prostoru, kde je "molo" obklopeno ze dvou stran řadami sedadel - rozehrálo pět mladých herců do dneška přenesený příběh Werthera, který tápe nejen ve společnosti, kde žije, ale především ve své duši. Vztahy, už na první pohled drsnější než tomu bylo v době vzniku slavného Goethova díla, rozehrané mezi touto pěticí mládeže zmítané touhou po "hře na život", v zajetí drog, alkoholu a mediálního opojení, mi připomněly kultovní filmové dílo Trainspotting. Sny, snaha o kontakt a uplatnění svého vlastního já, podvědomá touha po lásce a fanfarónské předstírání v partě, mají dnes už jinou podobu. A do života lidí neúprosně zasahuje svět reklam a techniky (vtipné využití filmového šotu). I tohle je zrcadlo doby, tak, jak o tom psával Sahakespeare...

Deutsches Schauspielhaus in Hamburg: T. Lanoye a Luk Perceval: Do krve v Hale ČKD Trakce (11.11.)
Osou festivalu a patrně nejžádanější kulturní událostí tohoto roku bylo dvanáctihodinové představení shakespearovských historických her z období Války růží. I když mnozí skeptici včetně mě, nevěřili, že to jejich záda přežijí, dostavili se snad všichni žijící kritici a- vydrželi. Byla to totiž podívaná podobná droze. Nedalo se prostě odejít.
Šest kapitol inspirovaných Shakespearovými historickými kusy byly fascinujícím svědectvím o dějinách moci, smilstva, vražd , deviantství. Každá z postav panovníků, kteří se střídali na scéně, byla dokonale propracovanou studií lidské zhůvěřilosti. I když díky kvantitě se mnohé zážitky překrývají, v paměti zůstanou přinejmenším vryty jednotlivé obrazy - Richard Druhý (Roland Renner), ve zlaté suknici na holém těle, (týž herec hraje v dalším díle transvestitu Falstaffu, která "vychovává" a ničí prince Jindru), vojácky strohý Jindřich IV. (Bernd Grawet), Pátý Jindřich (Wolfgang Pregler), proměňující se z připosraženého zakřiknutého andílka z předcházejícího dílu v Ramba, který sice spolu se svými kumpány doslova rozmlátí sladkou Francii, ale je převálcován smyslnou princeznou Kateřinou (Nina Kunzendorf). Tato herečka se v dalším díle proměňuje ve smyslnou intrikánku Margarethu di Napoli, jejíž příběh končí naturalistickou kaluží krve, rozlévající se kolem souložící nahé dvojice. A pak nastupuje nová doba - Edward II. čili Edy the King (Andreas Grothgar). hedonisticky si užívající života VIP, zatímco jeho gangsterský gang v rytmu soudobých šlágrů kosí nemilosrdně nepřátele do vodní nádrže. Poslední z těchto zrůdných vladařů Richard III. alias Dirty Rich Modderfocker Třetí (Thomas Thieme) se z růžolícího, obtloustlého a politováníhodného outsidera před našima očima proměňuje v chameleonskou zrůdu, která nakonec zbavena všech živých nepřátel bojuje se svými stíny a přízraky.
Tato úctyhodná adaptace Toma Lanoye vznikla původně ve vlámštině, až vzápětí byla společně s německým režisérem Lukem Percevalem vytvořena německá verze. Zde je na místě připomenout, že dílo bylo zcela adekvátně pro tuto příležitost převedeno do češtiny -- výborný překlad Jiřího Joska četly do sluchátek příjemné hlasy, takže nerušil (což nebývá tak zcela pravidlem). Právě jazyk byl totiž jedním z nejdůležitějších stylotvorných elementů inscenace. Proměna jazyka v průběhu dne probíhala ve skocích od tradičního Shakesperova blankversu, přes pozvolnou modernizaci výraziva (a stále patrnější odchylování se od původního textu) až po "fucking" kreaci tarantinovských gangsterů v předposlední části, kde zněla více novodobá "američtina" než němčina (také příspěvek ke globalizaci).

Theater Basel: T. Jonigk: Pachatelé v Divadle Komedie (13.-14.11.)
Téma hry, sexuální znásilňování dětí vlastními rodiči, je samo o sobě úděsné. Těžko se dá asi na jevišti vůbec zpracovat. Hra T. Jonigka tedy spíše vyznívá jako odborná přednáška kombinovaná s citáty z novin a ilustrovaná názornými ukázkami. Více nežli divadlem (myslím, že tady už je skoro jedno, jak herci hrají) je svým způsobem dokumentem. Bezpochyby je potřebné se těmito hrůzami soudobé společnosti zabývat, je však otázka, zda patří na jeviště. Vzhledem k celkové koncepci kusu (všichni jsou devianti) včetně toho, že nám nakonec právník vyloží, že takové zločiny jsou prakticky nepostižitelné, nezanechá ve vás více než pocit naprosté znechucenosti dnešním světem. A tak není čemu na jevišti tleskat...Člověk spíše nasadí obranný mechanismus - všichni přece nejsme takoví.

Izraelské Národní divadlo Habima Tel Aviv: B. Brecht: Kavkazský křídový kruh v Divadle na Vinohradech (15.-16.11.)
Starý příběh z Gruzie, v jehož centru stojí konflikt zištné a nezištné mateřské lásky, chudí proti bohatým, hraný jako divadlo na divadle, rozpohybovali a rozezpívali herci a zpěváci ze Zakavkazí. Slabinou inscenace byla jistá rozvláčnost , chvílemi až amatérsky přednášený text poněkud tezovité, byť zajímavé Brechtovy hry. Silnou stránkou naopak byl přirozený temperament celého souboru, nádherně zpívané písně (mnozí z nás se shodli v tom, že by stačil jen ten zpívaný vyprávěcí text). V každém případě zážitek neobvyklý, a symbolicky propojující na závěr festivalu nejrůznější kultury našeho kontinentu.