Scéna.cz 

„Nemám pomyšlení jít jinam,“ říká herečka Gabriela Míčová

K divadlu se dostala díky pravidelným zájezdům do brněnských divadel, coby studentka střední zdravotnické školy ve Vyškově. „Po Mahence, Mrštících a Janáčkově divadle následoval zážitek zásadní – divadlo Husa na Provázku,“ vzpomíná herečka Gabriela Míčová a dodává: „Jednou nás vzali na představení Vladimíra Morávka Panna a netvor. Hra mě natolik zaujala, že jsem se o Dětské studio DHnP začala více zajímat a častěji jej navštěvovat. Zúčastnila jsem se i konkurzu na nové členy souboru, na kterém si mě Vladimír vybral. A já se stala herečkou-amatérkou Dětského studia.“

Po maturitě pracovala rok ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích jako zdravotní sestra a pravidelně si odbíhala na představení do Husy na Provázku. Studovala dva roky na šumperské soukromé herecké škole, po které následovalo studium na pražské DAMU. Ve třetím ročníku na DAMU začala spolupracovat s Pražským komorním divadlem. Od té doby účinkuje v inscenaci Lidumor. Další byli Bandité, hra uváděná v divadle Ponec. Od roku 2002 je již plně spjatá s divadlem Komedie, kde dosud nazkoušela role v inscenacích Tvar věcí, Antiklimax, Alenka v kraji divů. Za sebou má i tragické role, například Ofélie ve hře Egona Tobiáše Solingen (rána z milosti). Postava Ofélie v této hře umírá. Se smrtí se Gabriela Míčová v minulosti nejednou setkala jako zdravotní sestra. V současnosti účinkuje v nejnovější inscenaci hry Thomase Bernharda U cíle a zkouší s Tomášem Svobodou roli Aélis Mazoyer ve hře rakouské autorky Elfriede Jelinekové Klára S..

V inscenaci Antiklimax ztvárnila postavu Marjánky. „Moje asi největší role, kterou hraji velmi ráda. Od Wernera Schwaba jsem viděla inscenaci Prezidentky v režii Dušana Pařízka a sama jsem nazkoušela roli Biancy ve Schwabově Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Takže důvěra v další schwabovský projekt byla veliká.“ Dále přiblížila jak tato inscenace vznikala: „Tuto komedii jsme zkoušeli velmi krátce a intenzivně. Jedna celodenní aranžovačka proběhla na chalupě Jirky Štrébla někde v Českém ráji. Stáli jsme na louce mezi kravami, Jiří ječel něco o ´kundovsky vyleštěném kriplovi´ (tedy text ze hry) a stále větší skupina přihlížejících sousedů byla našimi prvními pozornými diváky.“ Musíme přiblížit, že hra se řadí mezi tzv. fekální dramata a je velmi nekonvenční. Pojednává o jedné rodině, kde otec zneužívá všechny členy rodiny.

Co vám osobně postava Marjánky dala?
„Pro mě představuje dost smutný osud, a hlavně pravdivý - ze života. Podobné rodiny se mohou najít, narazila jsem na to v nejbližším okolí. Je důležité takovou zprávu o dnešní společnosti divákům nabídnout. Je to paradox, toto téma je tak vážné a hra je přitom vynikající komedií. Někdy mě až mrazí, jak se diváci smějí. A diváci nám často potvrzují, že přes všechen smích i oni mají smíšené pocity. Čeho víc můžete divadlem dosáhnout?“

Další ze zajímavostí v dramaturgii Divadla Komedie jsou speciální projekty. Na webu divadla (www.prakomdiv.cz) se uvádí – Jednou a jedinečně, nebo-li výjimečně. Mezi takové patří cyklus Ostrostřelci.
„Ostrostřelci jsou křest ohněm. Nejde jen o pouhé kouzlo improvizace, o jakousi divadelní ruskou ruletu. Je to test, za jak krátkou dobu se dá vyrobit skutečná inscenace – za dva dni, osm hodin…“

Jak se vstupuje do takového projektu s jepičím životem?
„Ostrostřelce děláme s vědomím, že jde o krátkodobou ale důležitou záležitost. Je to dobrý trénink po prázdninách, rozcvička na začátku sezony. Je dobré, že si něco takového mohu zase prožít. Improvizaci jako takovou, kdy si herci stoupnou bez přípravy na jeviště, jsem zažila naposledy na hodinách Miloše Horanského na DAMU. A v Komedii musím být připravená: v představeních se často improvizuje. Většinou jsou pevně dané mantinely a místa, kde se vyskytnou a jaké téma pojednávají. Vždycky je jasné čím se má daná věc uzavřít, aby se zase mohlo pokračovat. Jsou to improvizace v řádu nazkoušené věci. A to znamená skutečné uvolnění a osvěžení.“

Jistou navenek improvizaci představuje hra Solingen (rána z milosti). Základním principem hry je částečné zkoušení před diváky a následně vlastní hraní. Gabriela Míčová zde ztvárňuje Ofélii. „Výborná zkušenost. Postava Ofélie je taková, jak ji napsal Egon (Tobiáš – pozn. red.). U Shakespeara není rozvinutá – nechá se hodně domýšlet. Text je skutečně psaný hercům na míru.“

Napadlo mě, že při takovémto způsobu inscenování a dramaturgii jsi nepoznala, co obnáší třeba dvě stě repríz.
Lidumor se hraje pátou sezónu a stovku jsme již překročili. A Antiklimax jsme hráli jen za první sezónu třicetkrát. Jakmile překročíme dvě stě repríz, tak ti podám zprávu.

Zachtělo se ti někdy hrát v Shakespearově hře?
Zachtělo, a taky jsem už Shakespeara hrála. Na škole například Puka v inscenaci Snu noci svatojánské. Nebráním se tomu ani dnes. Jsem otevřená všemu. Klidně budu tančit v baletu či zpívat operu. (Velký smích!)

Za jakou cenu se dělá dnes divadlo?
Myslím, že absolventi uměleckých škol musí mít štěstí, aby mohli divadlo vůbec dělat. Mnohdy nemáš na vybranou, mladý herec je rád, když mu je nabídnuta role. A potom musí být šikovný a mít štěstí a sehnat si další práci v dabingu, rozhlase, reklamě aby se vůbec uživil. A kdo sází na naprostou svobodu a nejistotu a chce dělat jenom „umění“, může být brzy svými brigádami v kavárnách, obchodech atd. pěkně svázán. A kdo nemá štěstí, tomu zůstane možná jen ta práce v kavárně. Vždycky si říkám, že bych se mohla vrátit do nemocnice. Mrtvých se už nebojím.

V závěru rozhovoru Gabriela Míčová zdůraznila, že v divadle Komedie nová inscenace většinou znamená nejen jinou postavu, ale i nové dobrodružství. Kdyby si mohla vybrat hrát i v jiném divadle, upřednostnila by Dejvické divadlo, Divadlo Na zábradlí a Ponec. „Ráda bych se pustila do pohybového divadla. Tady v Komedii ale nestrádám v rolích ani osobně, takže nemám pomyšlení jít jinam,“ uzavřela.