Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zdeněk Piškula: Dám si sprchu a jsem zase sám sebou…

autor: archiv divadla

S hercem Zdeňkem Piškulou jsme se setkali v klubu Městských divadel pražských, kde je – po hostování v inscenaci Moře - od sezóny 2019/20 novým členem. Za sebou měl premiéru Romea a Juli v režii Michala Dočekala. Nejnověji ho můžete vidět jako nejvyššího muže světa, Žida Moyzesse v muzikálu Davida Drábka Elefantazie. Zdeněk se divákům poprvé představil jako Jan Dvořák v televizním seriálu Vyprávěj. A popularitu získal především díky filmu Jana Svěráka Tři bratři, a nedávnému Zlatému podrazu. Já osobně jsem ho poprvé viděl v hraném dokumentu Očima fotografky (2015), věnovaného slovenské fotografce Zuzaně Mináčové. Zdeněk hrál roli kluka, který Zuzanu zachránil v koncentračním táboře a poté se z něj sám nevrátil. Osudový okamžik, jedno bleskové rozhodnutí ve vypjaté situaci, jeden za jednoho. Povídali jsme si nejen o současných rolích, ale vrátili jsme se i k minulosti.

Máte za sebou hudebně dramatický obor na Pražské konzervatoři. Vašimi pedagogy herectví byli Kateřina Macháčková a Tomáš Turek. V té době jste už měl za sebou několik natáčení. První byl seriál Vyprávěj, kde vás zastupovali rodiče…
Vyhrál jsem konkurz a opravdu jsem to chtěl. Rodiče mě do ničeho nenutili. Naopak, byli skvělí a ve všem mi pomáhali. Vozili mě na natáčení. Cesta trvala na Kavčí hory pomalu dvacet minut autem. Do toho jsem nemohl zameškat školu…

Měl jste nějaké úlevy?
V žádném případě, žádné individuální studium, všechno jsem musel dohánět – testy, zkoušení. Ale dalo se to zvládnout. I když mi třídní učitelka předávala vysvědčení s despektem, měl jsem tam nějakou trojku… Ale to už je všechno pryč.

Předpokládám, že na premiéry ji asi nezvete?
Přesně tak. Také proto, že iniciovala komplot vůči jednomu našemu učiteli, který z toho všeho byl zničený a hodně nešťastný.

Před Vyprávěj jste se nějak divadlu věnoval?
V divadelním kroužku, kde jsme dělali nějaké muzikály. Po Vyprávěj jsem už jasně věděl, že chci hrát. Nerozlišoval jsem, zda to bude na divadle nebo ve filmu. Prostě jsem se chtěl věnovat herectví.

Měl jste štěstí, že vás natáčení neodradilo…
Naopak, hodně mě to nakoplo. Bylo se na co koukat, bavilo mě být mezi těmi lidmi na place.
Vraťme se ale k divadlu. Zajímalo by mě, jak jste prožíval první čtenou zkoušku na Romea a Julii.
Přiznám se, že jsem na ni šel trochu s obavami, že budu muset číst nahlas před třiceti lidmi. Slovo si vzal režisér Michal Dočekal a mluvil o své vizi, o celkovém pojetí. To mě velice uklidnilo.

Příběh Romea a Julie je o hlubokém citu. Můžete prozradit, jak jste se s kolegyní Terezou Marečkovou hledali v milostných scénách?
Začali jsme spolu navštěvovat hodiny blankversu. Dokonce jsem trval na tom, abychom se viděli ještě před první zkouškou. Připili jsme si na zdar celé inscenace vodkou… takže jsme se nakonec trochu opili. To bylo zásadní, abychom se poznali a lépe se nám zkoušelo.

Mohli jste v průběhu zkoušení režisérovi nabízet nápady?
Mohl jsem přijít s čímkoli, s nápadem na vyjádření role, s pocitem, že mi něco nesedí. V tomto směru jsem se cítil hodně svobodný, a za to jsem Michalovi moc vděčný. I když si všechno hlídá - když bylo něco špatně, tak to řekl. Nechával si nás všechno osahat z různých směrů a pracovat samostatně.

Ve skutečnosti je Tereza o něco starší, v inscenaci je to naopak…
To jsou ty osudové kotrmelce. V případě Romea a Julie je to tak napsané. Chvíli vede Romeo Julii, ale na konci Shakespeare klade větší důraz a zodpovědnost na Julii. Ale většinou si navzájem pomáhají.

Michal Dočekal umisťuje příběh do současné doby, používá velmi zajímavé scénické nápady, např. hraní ping pongu. Oba rody si „horký brambor nenávisti“ přehazují z jedné strany na druhou, díl viny, díl příkoří…
Shakespeare má v textu: „Tuto hru vám zahrajeme během dvou hodin.“ Ping pong je na začátku i na konci inscenace. Smrt obou nezastavila rodové spory, oni ve svých střetech pokračují. Ani takto silné vykoupení nepomohlo ke smíru. Nerespektují Vévodův pokyn: „Podejte si ruce.“ Jen si stoupnou, ruce si nepodají a pronesou pouze formální prohlášení.

Romeo a Julie jdou přes tyto hranice rodové nenávisti. Láska nezná mezí, láska prostoupí každého, kdo ji chce přijmout…
… oba se snaží proti tomu všemu protestovat. Jejich útěk, následná svatba, může vyznít jako určitý rebelský krok, protest proti všemu, co je obklopuje. Láska je polévá štěstím, nechtějí si ho nechat vzít.

Dnes mladí hodně brzy odcházejí z domova. I když postava Romea nedobrovolně. Jaké jsou vaše vztahy v rodině?
Mám s rodiči skvělé vztahy, ale samozřejmě jsem se toužil osamostatnit, takže jsem v devatenácti letech odešel z domova. Mamka z toho byla nešťastná, prý odcházím moc brzy. Moc jim za vše děkuji, ale chtěl jsem se prostě postavit na vlastní nohy. Cítil jsem, že mohu. Dnes toho rozhodnutí nelituji. Možná podle nějakých konvencí bych měl zůstat ještě doma, ale myslím, že každý si musí všechno v životě rozhodnout sám.

Podobné životní rozhodnutí může být i přijetí angažmá. S jakými pocity do toho jdete?
Zkoušení inscenace Romea a Julie mě přesvědčilo, že tady chci být. Všechno je tu v pohodě. Ať s hereckou partou, technikou nebo vedením. Hodně jsem se tu se všemi sblížil a utvrdil jsem se, že tu chci tvořit a být toho všeho součástí. A pak se uvidí.

Nezbývá než vám držet palce, aby se Vás role Romea nezařadila do škatulky milovníka…
Umím být i zlý, což se samozřejmě nevylučuje, ale ano jak říkáte. Nerad bych se zaškatulkoval, už jen z toho důvodu, že bych rád nabyl většího sebevědomí. A Romeo je taky jen postava – dám si sprchu a jsem zase sám sebou.

www.mestskadivadlaprazska.cz

9.3.2020 15:03:05 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama