Viktor Dvořák: Vztah k divadlu je jako vztah k jinému člověku…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekKonec divadelní sezóny bývá obyčejně napjatý. Přede dveřmi prázdniny, ale úkolů a povinností neubývá. Městská divadla pražská se připravují na start pod novým vedením. I přes červnovou divadelní únavu jsme si nenechali ujít reprízu inscenace Čapek.
Opravdu velmi působivé představení, kde několik rolí ztvárňuje herec Viktor Dvořák. S Viktorem jsme se seznámili již během jeho studií na DAMU, sledovali jsme jeho dráhu v Olomouci (např. inscenace Bouřlivé výšiny), jeho přestup do Divadla Petra Bezruče v Ostravě (Britney goes to heaven). Takže námětů na povídání bylo hodně. A tak jsme se zastavili nejen u poslední premiéry této sezóny v Divadle ABC – inscenace Tančírna, ale dovolili jsme se zeptat i na osobnější věci…
Přiznám se, že po příchodu na DAMU z Českých Budějovic byla pro mě Praha docela dobrodružství. Úplně jiné prostředí. Upřímně jsem se po DAMU těšil, že z Prahy odjedu. Poté, co jsem se dostal do Ostravy, jsem zase po Praze zatoužil. Začal jsem si přát, abych se sem zase vrátil. Moravák holt nejsem.
Tam to pro mě byly šťastné roky na divadlo.
Je to tak. Do Ostravy se dostala moje tehdejší partnerka, dramaturgyně Ilona Smejkalová. Divadlo Petra Bezruče mělo a má objevnou dramaturgii. Tehdy se tam například dělala inscenace jedné z prvních her Petra Kolečka – Britney goes to heaven.
Ilona působila v příbramském divadle, a hodila mi lano, zda bych tam nechtěl do angažmá. To bylo po našem prvním setkání. Ale já odmítl, protože už jsem měl nabídku do Olomouce. Nakonec jsme se začali vídat i mimo divadlo, a potom jsme spolu nastoupili do Ostravy.
Po pravdě řečeno, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Divadlo jsme milovali a milujeme. Byli jsme schopní jít na představení a potom ho celé hodiny rozebírat do úplných detailů. To nás hodně bavilo. A být v jednom divadle? Během zkoušek jsme nikdy nedošli do nějaké velké krize nebo kolize. Ilona je velmi taktický dramaturg. Nemyslím si, že by někoho z kolegů napadlo, že z toho mám nějaké výhody.
Mám. Domnívám se, že vztah k divadlu je jako vztah k jinému člověku. Myslím, že je to opravdu požehnání, když můžeš říct, že máš divadlo stále v srdci. Pořád ho miluju, ale ten vztah se časem vyvíjí. Mám za sebou pár takových rozporuplných okamžiků. Najednou to uvidíš z jiné strany, a začneš ten vztah revidovat. Pokud to překleneš, tak tě to posílí.
Když na něčem pracuješ, a jsi do toho ponořený, tak se těžko hodnotí. Tím, že je to hlavně o tanci, tak to z pohledu činoherce bylo docela náročné, pokud jde o choreografie a tanec vůbec. Už na první repríze jsem měl pocit, že si ta inscenace rychle sedá a že jsme si v tom všem daleko jistější. Zpočátku jsem měl pocit, že nic nestíháme, že jsme hodně zahlcení. Ono dát dohromady tanec, živý orchestr a další scénické prvky, to dá samo o sobě zabrat. Ale myslím si, že Tančírnu budeme hrát rádi.
Příprava začala už dva měsíce před začátkem vlastního zkoušení. V té době jsme byli ponoření do zkoušení Idiota v Rokoku, ale zároveň jsme každé ráno začali chodit na taneční tréninky. To, že se v Tančírně nějak hýbu a tančím, už dneska beru sportovně a s nadhledem. (smích)
Určitě je Tančírna příjemnou změnou. Mám v Tančírně dvě písničky. Na jevišti jsem dlouho nezpíval, takže jsem se musel trochu pochlapit a kopnout do zadku…
Toto byla pěvecká výzva. I když do zpěvu mi ze začátku nebylo.
Vnímám to podobně. Ve zdejších muzikálech jsem moc nehrál, ale zase mi to tak nevadilo. Po odchodu Jana Meduny jsem rád naskočil do inscenace Pan Kaplan má svou třídu rád.
Zkoušel jsem s ním hodně, ale hrál jsem i pod jinými režiséry (Ondřej Zajíc – Hodina před svatbou; Petr Svojtka – Kdo se bojí Virginie Woolfové ad. – pozn. red.). Ovšem poslední dvě sezóny jsem dělal hodně s Pavlem Khekem, mám u něj rád, že můžeš při zkoušení zlobit.
Můžeš dělat kravinky, které ale nejsou jen prvoplánové. A díky tomu si zkoušíš polohu, objevuješ prostor, mapuješ situaci. V tomto je velmi vstřícný, prostě tě nechá kravit, a pak rozhodne, co vezme a co ne. Děláme spolu – troufám si říct – rádi. Cítíš se u něj hodně svobodný.
Až v tomto slova smyslu mě taková práce nikdy nepotkala. Pracoval jsem s režiséry, kteří vyžadovali určitou stylizaci. Ale přesto jsme se v dané inscenaci cítili svobodně. Prostě nás ta stylizace bavila. To mám na mysli třeba Jana Mikuláška. Nikdy jsem na jevišti nebyl nějaký plnič zadání nebo tělocvikář.
To je spíš otázka pro jiné. Prý jsem byl v Ostravě divočejší. Ale kolegyně, která mi to řekla, měla spíš na mysli popremiérové večírky. Každopádně jsou dnes v souboru mladší kolegové… A já se dostávám do fáze, kdy si uvědomuji, že se na té věkové škále posouvám o kousek dál. To je pro mě nové a zajímavé. Pořád jsem měl pocit, že jsem v té nejmladší lajně, dlouho tomu tak bylo, ale už nejsem. A je to tak dobře.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Pet Shop Boys: Nonetheless
Legenda taneční a elektropopové hudby. Britské duo Pet Shop Boys proslulo už koncem osmdesátých let, kdy vydal celý článek
OPERA/ TANEC
Erik Bosgraaf v kostele sv. Šimona a Judy
Charismatický holandský flétnista Erik Bosgraaf poprvé vystoupí v Praze. V rámci cyklu Stará hudba FOK se v út celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Kultovní punkový opus Jubilee
Jubilee
Dokud je hudba dost nahlas, neuslyšíme, jak se hroutí svět! Kultovní punkový opus s mnoha známými p celý článek