Scéna.cz 

Slovenský Othello s českou Desdemonou

Poslední dny letošních Letních shakespearovských slavností přinesly také dvojjazyčného Othella v režii Michala Vajdičky, který měl premiéru v loňském roce.
I letos se tedy do Prahy vrátil a diváci jej mohli vidět v netradičně pojatém prostoru na nádvoří Lichtenštejského paláce na Malé Straně. Uprostřed nádvoří byla postaven konstrukce, do níž mohli diváci nahlížet ze dvou stran. V podstatě scéna typu „molo“, obklopené z obou stran hledištěm (scéna Pavol Andraško). Na opačných stranách mola po třech židlích, na nichž seděli v mezičase protagonisté. Vše se odehrávalo výhradně na tomto prostoru, a průběh resp. zkoumání jednotlivých fází destrukce Othellovy osobnosti a jeho vztahu byl zaznamenáván na mobil Jagem (a na konci příběhu záznam vymazán). Hlasité cvakání fotoaparátu zároveň rytmizovalo děj, a za diváky (na obou stranách hlediště) jsme mohli vidět projekci detailů tváří protagonistů v různých emocích.

Text v překladu Lubomíra Feldeka a Martina Hilského byl pro tuto inscenaci výrazně seškrtán, a tím tematicky jasně zaměřen na téma zhoubné žárlivosti Rezignoval tak na rasově podbarvenou nenávist, a stal se příběhem o zhrzenosti a zlu, které z ní může pramenit. Slovenským obsazením s českou Desdemonou ovšem přidala režijní úprava jinou verzi tématu jinakosti. Zhuštěný děj, do něhož vpadáme jako diváci ve chvíli, kdy na Kypru uražený Jago zjišťuje, že místo něho byl pobočníkem jmenován Cassio. Zaskočen a rozzuřen se rozhodne pomstít Othellovi, a začne na svého velitele působit s vytrvalou umanutostí. Našeptává, naznačuje a nenápadně zpochybňuje svazek s Desdemonou, nikoli kvůli barvě pleti, ale kvůli velkému věkovému rozdílu partnerů. Nenápadně tak rozdmýchá pochybnosti Othella o sobě samém. Drama samotné se odehrává mezi čtveřicí protagonistů – tedy Othellem (Jozef Vajda), Desdemonou (Veronika Khek Kubařová), Jagem (Luboš Kostolný) a Emílie (Rebeka Poláková). Cassio (Daniel Žulčák) a Roderigo (Martin Varínsky) vytvářejí nutný „kompars“, a fungují spíše jako materiál pro demonstraci. I když základní dějová linie je ve slovech zachována, velký důraz klade režisér na nonverbalitu, na detailní práci s hereckým výrazem protagonistů. Zatímco mužská část obsazení ukazuje přímočařejší myšlení a jednání (včetně neschopnosti vnímat jemné detaily v chování protivníka či partnerky), u žen je patrná jistá naivita a výraznější citovost. Mezi jednotlivými scénami zůstávají některé postavy nehybné, ve stronzu a působí jako figuríny při prezentaci. Pohybová stylizace inscenace je koncipována v náznacích akcí, a vyvaruje se viditelných násilností, které by mohly působit směšně nebo neuměle. A tak veškeré násilí, které se tu děje, spíše tušíme.

Jedním z důležitých nástrojů je symbolické perpetuum mobile (akce budí reakci), dvě dřevěné koule na šňůrkách, které jsou zde využívány jako symbol provokace, ale i jako smrtící zbraň. Desdemona není vizuálně škrcena, Othello pouze rozevře svůj dlouhý černý kabát, ona se k němu přitulí a posléze padá mrtva k zemi. Nejde zde tedy o jakékoli znázornění násilí fyzického, ale o to více je kladen důraz na muka psychická. Všichni herci hrají uvěřitelně, a s citem pro míru. Na Desdemoně Veroniky Kubařové je názorně vidět, jaký rozdíl je mezi solidním a vynikajícím výkonem. Kubařová svou Desdemonou doslova dýchá, v proměnách její tváře se zračí celá škála pocitů, její lásku k Othellovi odezíráme z každého pohybu, z každého byť jen naznačeného úsměvu, stejně jako její bezelstnost spojenou s lehkou, snad až dětskou koketností. A jak postupuje Othellovo podezírání, sledujeme její stále větší bezradnost a rozpaky nad jeho chováním, i když její lásku k Othellovi to nijak nezmenšuje. Emílie Rebeky Polákové je naopak uzavřená do sebe. Je to hořce zkušená, zraněná žena, která po boku Jaga příliš dobrého nezažila, ale přesto jí k němu stále váže věrnost manželovi i naděje, že se snad změní.
Inscenace Othella v režii Michala Vajdičky je v rámci Letních shakespearovských her jednou z nejkvalitnějších inscenací. Je jako vzácné hedvábí, které se na tržišti atraktivity nemusí všem svátečním divadelním divákům zalíbit. Nicméně, je to DIVADLO. Takové, které ukazuje, že velké drama se dá odehrát na prázdné scéně, a že k němu skutečně stačí dobré režijní vedení, které se dokáže rozplynout v kvalitě hereckých výkonů.

www.shakespeare.cz