zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Večer tříkrálový z NT Live

Daniel Ezra a Sebastian (Foto: Marc Brenner)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Shakespearův Večer tříkrálový (The Twelfth Night) za dobu své existence prošel nejrůznějšími scénickými proměnami. A samozřejmě, že největšími právě v rodné Anglii. Jediné, co zůstává konstantní, je perfekcionimus v přednesu shakespearovského blankversu, který prostě MUSÍ mít každý britksý herec v krvi. Současná doba přeje shakespearovským zápletkám, především pokud jde o záměnu identity (mužská postava hraje ženu, žena naopak muže). Podle nejnovějšího trendu si velké herečky stále častěji troufají na velké mužské shakespearovské role (Glenda Jackson Krále Leara, Harriet Walter Bruta v Juliu Caesarovi, Jindřicha IV, a Prospera v Bouři; Michelle Terry Jindřicha V. K nim přibyla Tamsin Greig jako Malvolio (Malvolia). A právě kolem ztvárnění postavy Malvolie se točí většina britských recenzí Večera tříkrálového, který připravil pro Národní divadlo a jeho největší scénu Olivier režisér Simon Godwin.

Právě ona láká diváky v klipu, kde jako androgynní bytost v mužském obleku a na vysokých podpatcích kráčí po schodech paláce. Je ovšem třeba říci, že tuto image v představení diváci neviděli. Dalo by se říci, že tvůrci klipu stvořili Malvolii „poté“, co proběhlo její zesměšnění a zneuctění, a stala neúprosnou mstitelkou. Nicméně, genderová změna v obsazení, ale také snaha o co nejrovnější obsazování bělošských a černošských herců, je pro britská, a možná ještě více londýnská divadla, přímo programem. Byť, jak víme, zrovna v alžbětinských kusech, kde hráli výhradně muži, to může působit trochu zvláštně. Tedy ženskou postavu hraje žena, která by měla být muž, a zpětně se převléká za ženu příp. jiná kombinace. Pro ozvláštnění milionkrát hraného Večeru tříkrálového je ovšem tato série genderových přesmyček do značné míry osvěžením. Pro znalce hry uvádím, že v této inscenaci se proměnily mužské role v ženské hned v několika případech. Kromě Malvolia proměněného na Malvolii (Tamsin Greig) se tu objevuje místo kumpána jménem Fabio dívka Fabia (Imogen Doel) a rovněž Šaška Festeho hraje žena (Doon Mackichan). Kromě toho je zde dodrženo také správné procento černošských představitelů, v tomto případě účelně. Do jisté míry ospravedlňující, proč si bratra a sestru občané Ilýrie pletou. Violu alias Cesaria hraje Tamara Lawrence a jejího bratra Sebastiana Daniel Ezra. Oba působí v bílých delších košilích a svou téměř hip-hopovou pohyblivostí jako členové jakéhosi kultivovanějšího pouličního gangu. Jestliže jsou tyto postavy servírovány s vlídným pozitivním pohledem, příslušníky obou dvorů naopak koncepce nešetří. Orsino (Oliver Chris) je sebezhlíživý čtyřicátník, který zjevně daleko raději tráví čas v kočkování a zábavách se svými kumpány, než se ženou, a jeho tvrdošíjné namlouvání Olivie je pouze společenská konvence, a možná i zastírací manévr. Jeho závěrečné pokleknutí před Violou a žádost o ruku dává cítit jeho spokojenost v tom, že dostal „dva v jednom“, tedy jak Cesaria, tak Violu a již nemusí věc dále řešit. Truchlící slečna Olivie (Phoebe Fox) zas až podezřele ochotně změní svůj názor na muže, když zahlédne něžného a drzého kolouška Cesaria, a začne ho nahánět s náruživostí, kterou bychom přičítali spíše mužům. „Kalhoty“ v této společnosti ovšem zjevně nosí spíše ženy, muži působí tak trochu rozbředle, opíjejí se, vzájemně se osahávají, a zdá se, že si bez žen docela vystačí. Ať už je to sice nejmužnější, nicméně značně playboyský a neustále opilý pan Tobiáš (Tim McMullan) či jeho nohsled a obdivovatel, rozkošně nedůvtipný rytíř Ondřej (Danile Rigby).

Ale vraťme se ještě k Malvolii. Vidíme ji jako puritánsky strohou správcovou, nejprve neuvědoměle, pak už zcela vědomě milující svou paní a toužící po svazku- či alespoň vztahu s ní. Prozrazuje ji každé gesto, každý pohled. Je to postava, která může procházet nejrůznějšími dobami, chytající trendy (cvičení tai-či. Kvůli domnělému dopisu své paní je ochotna se zesměšnit, změní se nejprve v pierota, a poté v šantánovou provokativní tanečnici. Tento potupný kostým jí zůstává až do konce, kdy v něm, značně poničeném a ušpiněném vypadá jako schlíplé mokré kuře.
Základním klíčem inscenace je převrácení veškerých hodnot (po vzoru myšlenky masopustní tradice). Takže pravidlem je, že jednotlivé postavy zásadně nacházejí zalíbení v osobách stejného pohlaví, a dávají to velmi výrazně najevo, ať už neustálými polibky na ústa, tak i fyzickým kontaktem. Nicméně, jak se zdá, režisér toto bere, jako dočasné poblouznění, a tak na konci, kdy šašek zpívá nostalgickou píseň o nepřestávajícím dešti, se na jedné straně setkají šťastně heterosexuální páry, zatímco jinak orientovaní jednotlivci zůstávají smutní, osamocení a zahořklí. Vše se odehrává na výborně vymyšlené točně (výprava Soutra Gilmour), v jejímž středu je hvězdicovitě členěná skládanka, takže při točení vzniká množství menších prostorů – zákoutí v době i v exteriéru. Dominantní je ovšem vysoké schodiště, které hraje v celé své vertikalitě (snad 5 m výšky) – na počátku velmi působivě ztvárňuje troskotající loď, v dalších scénách slouží jako palácové schodiště, či jako přehlídkové molo. Z dalších scénických prvků bezpochyby zaujme zařízení na vodní hrátky – kašna a bazének, v němž se mnozí z protagonistů vymáchají. A na scéně nechybí ani dopravní prostředky, jezdí se tu nejen ve skutečném autě, ale také na kole. Kostýmy jsou směsicí historizujících prvků a různých módních vlivů 20. a 21. století nadčasovosti, včetně plavek a koupacích županů. Podobně jako se vyřádila scénografka a kostýmní výtvarnice, vyřádil se hudební skladatel. Písně (se Shakespearovými verši) jsou chytlavé, půvabné, v případě opileckého kánonu a disko scény dravě šokující. Korunu všemu nasazuje travesty produkce v gay klubu U elefanta, kdy drag queen zpívá v kabaretním stylu Hamletův monolog Být či nebýt. Vznikla tedy produkce, z níž by měl Shakespeare bezpochyby radost. Protože je to opravdová show se vším všudy, doslova bobtnající erotikou, ale také nejrůznějšími slovními a pohybovými gagy, a dravou muzikou nejrůznějších stylů a žánrů. Večer tříkrálový ze všeho nejvíc působí jako jakýsi queer festival, který nemá daleko k bláznivému snu. A zdá se, jako by byl jakýmsi protiklad či doplněk k inscenaci Snu noci svatojánské, který právě uvádí Young víc (o tom v jiné recenzi).

10.4.2017 16:04:11 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 20 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Hostina dravců: když jde o život

Hostina dravců (Slovácké divadlo)

Slovácké divadlo Uherské Hradiště uvádí novou inscenaci HOSTINA DRAVCŮ autorů Vahé Katcha a Juliena Sibre. V č ...celý článek


Tři mušketýři: A nikdy nezapři sám sebe

Tři mušketýři (Městské divadlo Zlín)

Městské divadlo Zlín uvádí od dubna 2024 nadčasový romantický příběh TŘI MUŠKETÝŘI. Tento titul se na českých ...celý článek


Hra, která se zvrtla: grál mezi komediemi

Milan Němec a Kristýna Daňhelová (Hra, která se zvrtla)

Městské divadlo Brno uvádí inscenaci trojice autorů Heryho Lewise, Jonathana Sayera a Heryho Shieldse HRA, KTE ...celý článek


Dub: empatické přijímání zpráv

Pavel Vacek (Dub)

Městské divadlo Zlín uvádí v české premiéře hru britského dramatika Tima Crouche DUB (An Oak Tree, 2005). Crou ...celý článek



Časopis 20 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Velkolepá válečná freska

Příliš vzdálený most

Příliš vzdálený most
Velkolepá rekonstrukce útoku spojeneckých výsadkářů za 2. světové války v rámci operac celý článek

další články...