zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Pár dojmů z Přeletu nad loutkářským hnízdem

O bílé lani  (DRAK)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Festival Přelet nad loutkářským hnízdem, který se konal o víkendu v divadle Minor, přináší každoročně to nejlepší z českého loutkového divadla, a upozorňuje na nové estetické i tematické trendy v tomto oboru. Divadlo Minor poskytuje rodinnému publiku nejen dvě divadelní scény, ale i další prostory, kde se děti mohou vyřádit. Představení jsou relativně krátká, takže vydrží i děti, které do divadla ještě tak docela nepatří (mluvím o miminech, které matky – zřejmě z oboru – nosí na představení s sebou a které se ve tmě často vyděsí a dávají to hlasitě najevo). Na třech představeních, které jsem letos viděla, se to nestalo, i když bylo narváno dětmi různého věku, velikosti a temperamentu. Žádný pláč, pouze komentáře k věci - I to podle mého svědčí o kvalitě představení.

Nejprve jsem viděla půvabnou poetickou vizi Čechy leží u moře libereckého Naivního divadla. Herci v režii Michaely Homolové společně se scénografkou Barborou Jakůbkovou vytvořili pocitově autentickou vizi moře a mořského života s využitím veršů Radka Malého z knihy Moře slané vody. Možná i touha na chvíli zapomenout na složitě strukturované psychologické či experimentálně zakódované opusy způsobil, že jsem v přeplněném hledišti okamžitě uposlechla výzvu: Zavřete oči. Slyšíte, jak šumí? Nadechněte se té vůně. Zašeptejte: Čechy leží u moře… stačilo pár chvil, a už jsem tam byla. I když na počátku je přiznaná hra na moře, vytvořené v míse vody přilitím modré barvy a přisypáním soli, po níž pluje loďka složená z papíru, ale následné scénické artefakty, jako byly vláčně ohebné makety podmořských rostlin či stylizovaní podmořští tvorové, mě doslova naladily na pomalý snový rytmus, v němž se žije pod vodou. Tato fantazijní krajina najednou byla naprosto uvěřitelnou surreálnou realitou, kde čas ubíhá v jiném rytmu než nad hladinou. Poezie, obohacená kouzlem ozvěny, i když malým dětem nemusela být úplně srozumitelná, působila hravě a laskavě. Lehce upejpavá interaktivita – to když proplouvaly v bezprostřední blízkosti dětí velryba či rejnoci – přidala další magickou dimenzi, a zároveň jakýsi nenásilný vzdělávací prvek – poznávání podmořského života.

Zjevně pro náročnějšího diváka je určena pohádka O bílé lani z hradeckého divadla DRAK. Inscenaci společně vytvořili především Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček a Jiří Vyšohlíd, s přispěním scénografa Kamila Bělohlávka a kostýmní výtvarnice Terezy Venclové a hereckých členů souboru, kteří jsou zároveň muzikanty. Proč mluvím o náročnosti? Snad hlavně kvůli využití veršů Jana Skácela, který archetypální příběh o princezně proměněné v bílou laň a jejím lovci a zároveň vytouženému princi, posunuje do existenciální roviny. Bolavé vznešenosti veršů odpovídala i hudba Jiřího Vyšohlída, upomínající na drsnou poetičnost písničkářů 60. let, i snově působící scéna, umístěná mezi kapelu hudebníků, které vévodí zrcadlová plocha, v níž spatřujeme nejen stínové obrazy, ale i projekce přírodních motivů, a kde se objeví i 3D bílá laň. Poněkud neorganicky, ať už žánrem, tak neúměrnou délkou výstupu, působí snaživé extempore dvou klaunů, najatých na princezniny patnácté narozeniny. Jako by se tak vážily skutečné hodnoty a pomíjivá zábavnost, dávala do kontrastu vznešená elegance a kýč.

Do třetice - jeden z mladých talentů, který již osvědčil své kvality v rámci amatérského divadla, a nyní studující režii na KALD DAMU, Jakub Maksymov. Ten se ve své umělecké práci opakovaně vrací k Jacku Londonovi. Tentokrát pod názvem Tisíc tuctů, s douškou „divoká karta letních klauzur KALD DAMU“, společně s několika herci, dřevěnými stylizovanými loutkami podobnými pařízkům, a desítkami papírových kartonů na vejce vytvořil zajímavou vizi života v období zlaté horečky na Aljašce. Zejména variabilní využití vaječných plat v nejrůznějších množstvích a uskupeních bylo ukázkou toho, jak při dostatečné fantazii lze vykouzlit z tohoto jednodruhového materiálu téměř jakoukoli krajinu - od pusté zasněžené pláně, přes hory, z nichž každou chvíli sjede lavina, až po nebezpečnou dravou řeku. Příběh vypointovaný hned nadvakrát - hrdina veze přes celou Ameriku tisíc tuctů vajec, aby po přestálých potížích na konečné své cesty zjistil, že jsou všechna zkažená, tak i následný náznak toho, že vzápětí hodlá uskutečnit další podnikatelský záměr, předem odsouzený k zániku.

I tento krátký průlet festivalem mě přesvědčil o tom, že v loutkovém divadle bylo i letos na co se dívat. Navíc, právě tady se projevila pro mě velmi vítaná tendence, směřující pryč od estetiky hnusu k poetičnosti, něze a kráse, byť s existenciálním a hodně hořkým podtextem.

7.11.2016 18:11:23 Jana Soprová | rubrika - Festivaly

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Festivaly

Dítě v Dlouhé 2024 zná vítěze

Karkulka vrací úder (Jihočeské divadlo)

Jedenáct představení 26. ročníku festivalu pro děti a jejich dospělé Dítě v Dlouhé, který probíhal v pražském ...celý článek



Časopis 18 - sekce

HUDBA

Sum 41 - Heaven: X: Hell

Přebal alba

Zakládajícími členy skupiny Sum 41 jsou zpěvák a kytarista Deryck Whibley, kytarista Dave Baksh, baskytarista celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Festival umění a kreativity ve vzdělávání

Festival umění a kreativity ve vzdělávání

Už počtvrté se pedagogové, rodiče, odborná i širší veřejnost či profesionálové z oblasti kultury a umění mohou celý článek

další články...