Scéna.cz 

Urna na prázdném jevišti

Už druhou původní hru Martina Čičváka uvádí pražský Činoherní klub. Autor a zároveň režisér je jako rodilý Slovák tak trochu „cizinec“, a na druhé straně domácí, či zdomácnělý nejen na pražských, ale i různých českých scénách. Zatímco pro první jeho hru na scéně Činoherního klubu - Kukura - se podařilo jako interpreta získat stejnojmenného herce, který vznik hry inspiroval, v tomto případě se může zdát inspirační zdroj méně zjevný. I když postavy hereček se jmenují Léna, Žíla a Iva podle křestních jmen či přezdívek členek souboru. Právě pro ně a jim na tělo prý autor hru psal. V textu se střetají obecné názory na divadelní svět, jeho scénu a zákulisí, s konkrétními narážkami na věci, které většině diváků nejsou známé.

Navíc si Čičvákův text pohrává s různými klišé, a také rozmanitých verzí známých dramatických textů a postav heroin, které herečky v rolích hereček interpretují, nebo parodují herecký styl svých kolegyň. To je samozřejmě chvílemi zábavné, někdy i dráždivé, ale občas – zvláště ke konci kusu – nastupuje jistý stereotyp, zdlouhavost a rozostřenost. Pokud bychom hledali definici žánru, v němž je hra napsána, těžko bychom se dobírali jednoznačné charakteristiky. Ze všeho nejblíže má hra k lehce absurdní černé komedii, ale najdeme tu i prvky situační komedie a kabaretu, ale i jistý symbolický, existenciální a groteskní rozměr. Zkrátka, můžete si vybrat. Tato nesourodost působí zábavně, ale chvílemi je pro herečky (a následně diváky) poněkud matoucí. Půdorys hry zpočátku vypadá jednoduše – tři herečky (ta čtvrtá je spíše symbolická postava) přicházejí splnit poslední přání zesnulého režiséra, tj. rozptýlit jeho popel na jevišti divadla. Samozřejmě, že při této příležitosti řeší jednak praktické otázky – jestli režisérův popel nezpůsobí kolaps jevištní techniky, ale především je to záminka pro zviditelnění ambivalentních vztahů těchto dam mezi sebou, ale i k velkému režiséru, který své dámy s Boží rozmarností nejprve „stvořil“, zformoval k obrazu svému, zahrnul je profesními šancemi, a ve chvíli, kdy jeho herečka vyrostla a konečně se začala cítit silná v kramflecích, nahradil ji bez váhání jinou, mladší… To samo by asi vystačilo na pouhou anekdotu, takže je logické, že je třeba přidat něco více. Aniž bych prozradila pointu, řeknu jen, že truchlící pozůstalé ženy mají společné temné tajemství. Až do okamžiku prozrazení pointy ubíhá tryzna s příjemně humornou nadsázkou, ale když divák zjistí, o co vlastně jde, začne se text (a s tím logicky i herectví) zamlžovat, rozmělňovat, a divák jaksi podvědomě čeká, kdy už to skončí. Tvaru by bezpochyby prospělo, kdyby se hrálo bez přestávky a kratší dobu.

Pokud jde o herecké výkony, tři režisérovy družky – Lenka Skopalová, Veronika Žilková a Ivana Uhlířová dokážou být každá po svém zábavné a herecky přesné. Zosobňují nejen různé generační přístupy k divadlu, a k interpretaci dramatických postav, ale také různé (až modelové) typy hereček se všemi nešvary, hysteriemi a klišé. Interpretky jsou si vědomy, že to nejdůležitější spočívá v detailu hereckého výrazu, a dokážou s tím dosti zkušeně pracovat. Obtížnější roli má Sára Venclovská v postavě Mimi, která je jakousi symbolickou zástupkyní zástupu dalších oblíbenkyň velkého režiséra, spíše než konkrétní postavou, a tak je odkázána spíše na vnějškovou ilustraci. Jako celek působí představení příjemně, i lehce drbavým tónem konverzace a komediální nadsázkou. I tak ovšem bude záležet na konkrétním divákovi, zda přijme „drsnou“ pointu příběhu.

www.cinoherniklub.cz