Scéna.cz 

Ohlédnutí za zlínským festivalem – několik reflexí k vybraným inscenacím

Príbeh z Maconda
Jednou z inscenací festivalového programu, které spojovalo hledisko kvality a zároveň silný důraz na příběh, bylo představení amatérského Divadla „A“ z Prievidze „Príbeh z Maconda“.
Dramazitace Marquezova románu „Sto roků samoty“ představuje nelehký úkol – vybrat si to podstatné a stěsnat obsah 500 stránek do dvou divadelních hodin. Odvaha, odhodlání a obezřetnost zjevně nechyběly dramatikovi a režiséru Jozefu Krasulovi a celému souboru, který si za více než 60 let své existence vydobyl za svou práci uznání doma i ve světě.

Jozef Krasula se soustředil na převyprávění rodinné historie Buenodiů, s nimiž je spojen vznik města Maconda a na hledání příčin, proč to s potomky tohoto rodu tak neslavně dopadlo. Používá zkratkovitých, velmi poetických a vtipných obrazů, pospojovaných vyprávěčem, který také uvádí celou historii a provádí přesun ze současnosti do počátků. Vlastní děj začíná svatbou Josého a Ursuly, bratrance a sestřenice, což jak všichni věří předznamenává problémy s potomky. Čas je někdy urychlován tím, že určité postavy přicházejí na svět a umírají téměř současně a jediným stálým prvkem je „nesmrtelná“ prabába rodu Ursula. Její výjimečnost potvrzuje i černý oděv, kterým se odlišuje od hýřivých barev svého okolí a její smrt, kterou se děj dovršuje.
Scéna je vystavěna z jednoduchých prostředků, z dřevěných desek, prken, kůlů – nejdříve truhla, z níž vystupují protagonisté, následně se proměňuje v rodinné sídlo Buenodiů v novém městě. Jeho různé úrovně jsou určeny pro odlišné epizody – v přízemní „místnosti“ je to legální život rodiny, v „patře“, v síti nad ní, záležitost vyžadující ústraní – zálety, návštěvy prostitutek, ve „sklepě“ může obecenstvo sledovat filmové představení. Ostatní osadníci si přinášejí své domy sebou – stačí jen otevřít kufr a měs to Macondo je vybudováno. Poklidné místo, poklidný život, pravda, s poněkud neklidnými vztahy mezi členy rodiny, jsou ohrožovány vpády z vnějšího prostředí – může to být vynálezce a kouzelník, americký podnikatel nebo státní úředník, příjezd prvního vlaku a konečně i politika. K pádu Buenodiú mohlo přispět cokoliv z těchto okolností zároveň s jejich negativními osobními vlastnostmi, otázka tedy zůstává otevřená.
První polovina představení se nese ve svižném tempu, je dobře čitelná a jednotlivé osoby lze přehledně identifikovat. S rozrůstáním rodu a proměnou postav se ale srozumitelnost poněkud vytrácí, vyprávění se zpomaluje, rozmělňuje a manipulativní úsilí splést nějak dohromady rozbujelé linie osudů a uzavřít kruh je příliš evidentní. Ale i v těchto okamžicích jako po celou dobu se dokázali herci projevovat naplno a s pravým jižanským temperamentem, jako komedianti a někdy i akrobaté. Zasloužili se podstatně o to, že inscenace přes některá negativa je nejen příjemným diváckým zážitkem ale i podnětem k přemýšlení nad samotným témat em i divadelním experimentováním s literaturou.

Je třeba zabít Sekala
Dalším "silným příběhem" na zlínském festivalu byl moravský western Jiřího Křižana „Je třeba zabít Sekala“ v podání Národního divadla v Brně. Od filmového zpracování Vladimíra Michálka se režisér Martin Františák vědomě distancuje a ačkoliv ho nevyužíval při práci na inscenaci, všichni herci (a patrně i celý tým) samozřejmě film znají, jak přiznali a není možné, aby jím nebyli do jisté míry ovlivněni.
Děj se spjat do kruhu první a poslední scénou, kdy předstupuje sedlácká honorace z vesnice a stejným gestem smeká klobouk a otírá si čelo. Poprvé snad jako furiantské gesto, na konci jako výraz oddechu nebo rezignace anebo snad i poslední pocty.
Příběh je členěn do scén střídajících se v rytmu otáčivého hlediště. Centrálním obrazem je vesnická náves s průjezdem do dvora, dřevěnými budovami po obou stranách, se studnou a křížem, velmi důležitými „rekvizitami“. Pootočením se přesouvá pohled do interiérů – nejčastěji do hospody, kde se sedláci scházejí a kde každý má podle svého sociálního statutu vyhrazené místo, včetně Sekala (Igor Bareš). Sekal, nemanželský syn starosty - „parchant“ - jedno z nejčastěji frekventovaných slov v inscenaci, spolupracuje s Němci a udává ve vesnici tón.
Proměna jednotlivých obrazů je propojena tóny vážné hudby a probíhá zpočátku velmi zvolna. Sedláci tvoří poněkud bezkrevnou skupinu, sjednocuje je strach ze Sekala, strach ze ztráty majetku, jsou si podobní ve své strnulosti, ve vzhledu i projevu a nenechají se dlouho vyburcovat k výraznějšímu odlišení. Jednostranně uvězněné ve svém smutném osudu a tragické mluvě zůstávají Sekalova matka a Anežka, starostova snacha, označené černými barvami. Rušivým elementem je v této tragické letargii jen snad retardovaný „ministrant“ a milovník psů. Skutečné napětí vnáší do situace Sekal, kdykoliv se objeví. Vládne ve snicí i jevištěm tak výrazně, že se v jeho blízkosti ocitají sedláci nejen v hrané ale i skutečné defenzívě. Rovnocenným partnerem je mu jeho kumpán, postižený holič Lžičař podobně společensky deprivovaný. Na druhé straně v táboře kladných hrdinů jsou to zprvu dva protivníci pak spojenci- evangelík Jura Baran, partyzán ukrývající se ve vesnici před Němci a katolický farář, který má velké porozumění pro světské záležitosti svých oveček a jako jediný stojí na Baranově straně. Tyto čtyři postavy se sice pohybují na stejném jevišti, ale zároveň v prostředí, v němž jakoby vládla jiná dynamika.
Předivo vztahů směřujících k tragédii se zaplétá velmi rozpačitě. Teprve ve druhém dějství nabývají události spádu, emoce na síle a hlasy na intenzitě. Odpadly zdlouhavé výměny kulis – hraje se převážně na návsi, kde se nyní zabydlela tíseň a neblahé tušení příštích věcí, předtím spíše jen deklarované než prožívané. Odsuzuje se a ospravedlňuje, odhalují se příčiny činů a jejich následky, na světlo vyplývají tajemství, ukazuje se, že dobro a zlo jsou v hlavách vesničanů i v jejich jednání řádně promíchány a není nikoho, kdo by mohl hodit kamenem včetně faráře. Padne definitivní rozhodnutí, že je třeba Sekala zabít. Nikdo z těchto ctihodných mužů si nechce pálit ruce a obětní beránek je po ruce- Jura Baran, kterého vydírají stejně jako Sekal vydírá je. Ještě dříve je obětována Sekalovi Anežka, která svou pohanu nemůže unést a spáchá sebevraždu. Sekal není usmrcen zákeřně, zastřelen ale v „legálním“ souboji na nože, který nepřežije ani Baran, ač by mohl, kdyby mu byla poskytnuta pomoc. Sedláci si mohu nyní oddechnout a opět setřít pot z čela. Příliš si ale nepomohli, statky se jim nevrátí, novým tyranem a majitelem jejich majetků se stal Sekalův dědic, Lžičař...
Western, velké drama antických rozměrů, propracovaný příběh na moravské téma jsou určitě zárukou úspěchu na Moravě a kdekoliv jinde. Také u zlínského festivalového publika měla brněnská dvouapůlhodinová inscenace velký ohlas. Ale i tady platí, že méně je někdy více. Týká se to úspornosti a větší sevřenosti především v prvním aktu. Opět patří uznání hlavně pánskému kvartetu, jehož dva hráči – Tomáš Šulaj (Jura Baran)a Dušan Hřebíček (Lžičař) byli za své výkony nominováni na Thálii.