Scéna.cz 

Timon Athénský v přenosu NT Live

Skutečné lahůdky z oblasti divadelního umění, které je možno vidět v Londýně, se díky myšlence ředitele londýnského Národního divadla Nicholase Hynera pravidelně dostávají k divákům na celém světě prostřednictvím přenosů NT Live. V Praze je střídavě můžeme vídat v artových kinech Aero a Oko. V dramaturgickém plánu se velmi často objevují inscenace Shakespearových her, mnohdy ve velmi aktualizovaném pojetí.

Nejnovější přenos přiblížil nepříliš hranou hru Williama Shakespeara TIMON ATHÉNSKÝ, která je k vidění na největší scéně NT Olivier Theatre. Hra samotná patří mezi ty nejzvláštnější a nejrozporuplnější v tvorbě slavného Alžbětince. Podle vědeckých rozborů a dobových svědectví patří k hrám, kde Shakespeare není jediným autorem. Na Timonovi se údajně značnou měrou podílel jeho současník, satirik Thomas Middleton. Z toho plyne také zvláštní struktura hry, její rozkolísanost mezi tragédií a satirou, její zřetelné rozdělení na dvě půlky, a možná až neuvěřitelná proměna Timona z nejbohatšího člověk v bezdomovce. Vyhraněností proměny jak fyzické, tak především duševní se tedy celý příběh posunuje do roviny bajky či alegorie. V interpretaci režiséra Nicholase Hytnera se až překvapivě hodí jako komentář k dnešní době. Režisér ponechal slova klasika i rozvrstvení „athénské“ společnosti, pouze upravil – řekněme genderově- obsazení k dnešnímu vzoru. A tak se z Timonova správce jménem Flavius stává oddaná Flavia, a ve skupině společenských VIP parazitů se objevují další ženy (včetně jedné senátorky). Hytner vysvětlil Timonovo chování a přístup k světu tím, že je to synek předčasně zemřelých rodičů, kteří mu sice zanechali velký majetek, ale v oblasti citové jej zanechali na úrovni dítěte. Kvůli tomu se Timon chová i v dospělém věku s bezelstnou dětskou přímočarostí, kdy si kupuje přízeň ostatních štědrými dary, aniž by byl schopen odhalit falešnost jejich citů a jejich sklon k jeho zneužívání. Nedbá tedy varování své správkyně, a nedokáže pochopit, že se jeho poklady nejsou nevyčerpatelné. Je marnotratný, ale nikoli zlý – a proto jej to, co logicky musí následovat raní velmi hluboce. Mys ho sledujeme od okamžiku, kdy se v galerii otevírá Timonův sál, a VIP smetánkou se to tady jen hemží. Běh událostí naruší jen notorický protestant – samorostlý filozof Apemantus, který společnost cynicky kritizuje. Následuje domácí hostina u Timona, kde tato série nikdy nekončících večírků. Krize přichází přímo vzorově, když se zjistí, že Timonova pokladna je prázdná a začínají na něj dorážet tajemníci jeho věřitelů. Timona vůbec nenapadne, že by jej jeho „přátelé“ zradili. Když se však o tom přesvědčí, naroste v něm touha po pomstě. Na večírku jim naservíruje lejna a když se zděšením utečou zapálí svůj dům. Druhá část příběhu jej zastihuje na ulici, jako zarostlého bezdomovce, který vyjídá zbytky z odpadkových pytlů, a ani když náhodou najde zlato, nemá už pro něj cenu. Jeho zklamaná důvěra v svět se mění v až zběsilé plivání po všem a po všech. Stejně marnotratně pak rozhazuje zlato chátře vedené Alkibiadesem (v originále athénský vojevůdce, který se se svými vojáky vzbouří proti prohnilému systému, zde však spíše samozvaný vůdce pouličního gangu), který se nakonec po vítězném tažení domluví s vládnoucí garniturou a usednou u společného stolu. Postava Timona se vytrácí, dobrovolně odešel ze života, protože zjistil, že v něm nedokáže žít ani jako bohatec, ani jako chudák. Do hlavní role Hytner obsadil Simona Russella Bealea, kterého známe z NT Live jako představitele ďábelského Stalina ve Spolupracovnících. Je zajímaév, jak navzdory značné nepravděpodobnosti příběhu dokáže být herec autentický v obou podobách. Suverénně se z kultivovaného, možná až přepěstěného příslušníka nejvyšší společenské smetánky s dětsky důvěřivýma radostnýma očima proměňuje v olezlého bezdomovce, plivajícího nenávist a znechucení na celý svět i na sebe samého. Jako by sám sobě uložil trest za svou důvěřivost a naivitu, aniž by byl schopen rozeznat skutečné lidské hodnoty a smysl dění kolem sebe. V obou podobách však je jeho nejvýraznější charakteristikou opuštěnost a bezradnost skoro dětská. Příběh jako by prostřednictvím osudu Timona (jeho konkrétní příběh je jakýmsi varovným podobenstvím) poukazoval na zákonitosti vývoje společnosti, která se díky své naivitě, zisku a moci chtivosti a absenci jakýchkoli citů blíží svému zániku. Komparzní postavy z VIP večírků se v druhé části stávají součástí předměstské chátry, a má to v inscenaci svou logiku - jsou to vlastně dvě podoby téhož přístupu k životu. Inscenace Timona Athénského v interpretaci londýnského Národního divadla znovu ukázala, jak jsou Shakespearovy texty svými tématy nadčasové, a zároveň i to, že Britové dokážou dělat výborné politické divadlo.