Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Kdo se směje naposledy - 17. ročník festivalu německého divadla v Praze

autor: archiv

Ve dnech 2. – 13. listopadu 2012 nás na pražských scénách čeká už sedmnáctý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který přiváží do Prahy to nejlepší z oblasti německy mluvícího divadla, z repertoáru německých, rakouských a dalších scén. Kromě barrandovských ateliérů budou moci diváci navštívit Novou scénu, Divadlo Komedie, Stavovské divadlo a Státní operu. Na podrobnosti jsme se zeptali ředitelky festivalu Jitky Jílkové.

Z programu jsem vyčetla, že jste si oblíbili barrandovské ateliéry...
Opravdu jsme si prostor barrandovských ateliérů oblíbili, protože podle reakcí publika i kritiky loňská inscenace Vojny a míru patřila k našim nejúspěšnějším počinům za celou existenci festivalu. Máme k tomu prostoru vřelý vztah, to by ovšem samo o sobě nestačilo k tomu, abychom tam hráli. Ale vyžádala si to jedna inscenace, konkrétně Fassbinderův text Hořké slzy Petry von Kant, kterou hrají v Mnichově v Residenztheater. Inscenace je scénograficky pojednána tak, že se v podstatě hraje v jakési velké krabici, diváci sedí kolem a dívají se na jeviště jenom průhledem. Prostor, kde bychom mohli tu krabici postavit a zbylo ještě místo pro diváky, jsme jinde v Praze nenašli. A když už si v ateliéru budujeme zázemí, rozhodli jsme se tam uvést ještě další věci. Jednou z nich je vítězná inscenace Ceny Josefa Balvína Arabská noc Ronalda Schimmelpfenniga, kterou zahraje Moravské divadlo Olomouc. Kromě toho jsme se sem rozhodli umístit představení pro děti, lucemburskou Červenou karkulku, která se hraje se skládacími panenkami – matrjoškami. A protože je to představení krátké, barrandovská studia nabídnou návštěvníkům jako bonus prohlídku ateliérů a filmového fundusu.

Hostem, který loni okouzlil, byl Stefan Kaminski. Letos se vám podařilo přivést jeho divácký hit Prsten Nibelungův.
My jsme loni udělali takový test, jak budou diváci reagovat na fenomén Kaminski ON AIR. A protože se setkal s velkým ohlasem, domluvili jsme už loni, že přivezeme celý wagnerovský cyklus Prsten Nibelungův – tedy Zlato Rýna, Valkýru, Siegfrieda a Soumrak bohů. Toto dílo, které patří k základům německé literatury a kultury, tedy nebudeme předvádět v klasické opulentní podobě, ale ve svérázné koncentrované verzi, která je laděna rockově jako loňská Kaminského produkce a samozřejmě opět využívá všechny prostředky, které jsou pro jeho divadlo typické. Divák, který sedí v hledišti, názorně vidí, jak vzniká rozhlasová hra, jak se vytváří zvuky, ruchy a další atrakce, to vše prostřednictvím jednoho herce. Je to produkce velmi zábavná, a zároveň praktická, protože Kaminski wagnerovský text seškrtal tak šikovně, že se z něj rychle vyloupne děj a celé wagnerovské téma.

Tentokrát uvedete také novinku, která mnohé asi překvapí – původní lichtejnštejnskou hru.
Ano, na Nové scéně se představí hra Dědictví v interpretaci souboru TAK Theater Liechtenstein, která měla premiéru letos v květnu. Je to současná hra, rodinný příběh o tom, jak se po matčině smrti sourozenci radí, co se svým autistickým bratrem, o kterého se do té doby matka starala. Při příležitosti tohoto rodinného sněmu se samozřejmě odkrývají různá rodinná tajemství a momenty z rodinné historie.Pokud jde o režijní pojetí, dá se říci, že je velmi klasické, postavené na psychologickém herectví.

Každoročně překvapíte nějakým klasickým titulem v netradičním zpracování. Na co se můžeme těšit letos?
Znovu jsme pozvali vídeňský Burgtheater, kde Matthias Hartmann zrežíroval skutečně ten neklasičtější titul, totiž Kleistův Rozbitý džbán. Pojal ho groteskně, velmi současně, zredukoval počet postav, pozměnil vyznění celé hry, takže z toho vznikla obrovská obžaloba prohnilé justice, a toho, jak taková justice mění společnost k horšímu. To nám přišlo jako strašně aktuální téma, takže jsme už dále nehledali a rozhodli se přivést právě tuto inscenaci. Pokud jde o scénografii, je minimalistická, není ovšem jednoduché ji postavit, a myslím, že je řešena velmi vtipně. Prozradím jen tolik, že celá scéna je plná bahna,a na tom bahně je bílý obdélník, na němž se má odehrávat soud. Všechny postavy se snaží bílý obdélník nezašpinit, ale samozřejmě marně... Je to velmi působivé podobenství, a navíc celá hra je velmi zábavná, protože režisér staví na vynikajících komických výkonech herců. A o závěr festivalu se postará režisér Herbert Fritsch, který nás pobavil už na výletě do Berlína. Uvede frašku z roku 1913 Španělská muška. Jejími autory jsou Franz Arnold a Ernst Bach, kteří spolu „napáchali“ spoustu her, pak se na ně zapomnělo, ale Herbert Fritsch je „znovuobjevil“, ujal se režie s chutí a radostí a měl neuvěřitelný úspěch - pozvali ho na Theatertreffen, kde zabodovala nejen inscenace sama, ale také (naše oblíbená) herečka Sophie Rois.

Budou i letos nějaké doprovodné akce?
Kromě plánovaných diskusí s tvůrci některých inscenací přivezeme ještě jednu originální věc. Bude to video instalace - letošní švýcarský příspěvek k festivalu. Nedá se úplně přesně určit, do jaké spadá branže - jestli jde o výtvarné umění, film, divadlo nebo dokument, ale nás velmi zaujala. Zjistili jsme, že byla pozvána na festival Theaterformen do Hannoveru, kde se setkala s velkým ohlasem. Jejím autorem je Mats Staub, který už několik let vytváří projekty v rámci toho, čemu říká Erinnerungsbüro, tedy kancelář vzpomínek. Pracuje s individuálními příběhy jednotlivých lidí, nechá je vyprávět, přičemž je snímá. Video instalace se skládá z několika monitorů, na nichž vidíte, kterak lidi přemýšlejí. Musí totiž jenom číslem odpovědět číslem na otázky jako Kolikrát jste byli v životě zamilovaní? nebo Kolika zaměstnáními jste prošli? Lidé přemýšlejí, koulejí očima, zoufale se snaží odpovědět. A celé to působí velmi dojemně. Napřed diváci uvidí tuto instalaci na Barrandově, a pak až do konce festivalu v Divadle Komedie.

Každoročně má festival motto – jaké je letos?
Wer lacht zuletzt čili Kdo se směje naposled - tak uvidíme.

29.10.2012 23:10:49 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!