Scéna.cz 

Škola – základ života v Mětském divadle Brno

Na začátku 90. let uvedla režisérka Hana Burešová poprvé svou úspěšnou adaptaci ŠKOLA - ZÁKLAD ŽIVOTA v pražském divadle Labyrint. Tehdejší nostalgie po „starých zlatých časech“ i to, že ještě žilo množství pamětníků „staré školy“, dodávalo inscenaci zvláštní přídech. Od té doby se úspěšný film Martina Friče s nezapomenutelnými výkony žáků v interpretaci Ladislava Peška, Františka Filipovského a dalších se nekonečněkrát otočil na obrazovkách českých televizí a pro diváky – včetně mladé generace - se stal téměř kultovní záležitostí, ale zároveň relikvií. V konfrontaci s dnešním školským systémem i uvolněnou morálkou žactva je mnohé z někdejšího vztahu kantorů a žáků nepochopitelné a vzdálené. Všechno je jinak, a tak dnes lze téma prezentovat pouze s až přehnanou nadsázkou, využívající především známých a oblíbených hlášek a především dobře vybraných dobových šlágrů (v inscenaci jich najdeme patnáct – nicméně, označit toto dílko za muzikál bych se zdráhala).

Právě na nezávaznou, hravou notu tentokrát Burešová vsadila. Sociální konflikty, které mohly v jisté konstelaci působit hrozivě, náhle vypadají jen jako pouhá taškařice, a víceméně bezmocné hudrování pedagogů na žáky vzdorující vzdělání má až operetní, lehce kýčovitý nádech. Teprve závěrečná vize, předjímající hrůzy II. světové války (o nichž tvůrci filmu z roku 1938 samozřejmě neměli ani zdání), uvádí idylický předválečný gymnaziální svět do historického kontextu.

Věčné archetypy studentů a kantorů většina diváků přijme s vděčností, karikatury jsou však chvílemi kresleny až příliš silnými tahy. Z tohoto hlediska nejlépe vyšly postavy vášnivé dějepisářky Suchánkové (Irena Konvalinová) a elegantního břitkého páska Cafourka s pochopením pro mladou generaci (Martin Havelka). Představitelé studentů působí chvílemi přece jen přestárle (ať už jde o Čuřila Viktora Skály, Jindru Benetku Petra Štěpána či Tondu Holouse Igora Ondříčka). Příjemným překvapením je „orchestr Jindřicha Benetky“, ve kterém herci dokazují živě svou muzikálnost.

Stejně jako v původní inscenaci ovšem nejsilněji působí voicebandové odříkávání vědomostí, které má tempo, vtip a ukazuje smysl pro kolektivní souhru. V každém případě je to inscenace, na kterou se bude chodit – je univerzální ve svém sdělení, a dokáže poskytnout běžnému divákovi vše, co si od divadla žádá.