Scéna.cz 

Na otázky odpovídá Miroslav Plešák

Jako jednu inscenaci – pod titulem Tarelkinova smrt – uvede Národní divadlo v Brně v pátek 19. dubna 2002 tři dramata Suchovo-Kobylina: Svatbu Krečinského, Proces a Tarelkinovu smrt.
Tato dramata na sebe sice dějově přímo navazují (jsou – tak řečeno – třemi díly jednoho seriálu), avšak každé z nich bylo napsáno jako samostatný divadelní kus: v minulosti byla tato dramata uváděna jednotlivě… Je to – při přípravě brněnské inscenace – poprvé, kdy jsou zmiňovaná dramata uváděna současně?
Trilogie Alexandra Suchovo-Kobylina vznikla v rozpětí třinácti let a během této doby prožil autor, vyšetřovaný pro podezření z účasti na vraždě své francouzské milenky, skutečné martyrium. (Mimochodem: obvinění nebyl nikdy zcela zproštěn, což těžce nesl.) Poznal přitom nejen podivnost a proměnlivost lidských povah, ale také praktiky policejních vyšetřovatelů a soudních radů, chod celé této mašinérie s její nedotknutelností a úplatností. Dokonce se uvádí, že druhé dva díly trilogie napsal i proto, aby se "pomstil."
Pokud vím, první pokus o uvedení trilogie u nás se uskutečnil v Mahenově činohře v r. 1965 (režie Alois Hajda, dramaturgie Bořivoj Srba); vycházelo se však z Mathesiova překladu, který je sám o sobě krácenou úpravou. Úplný překlad trilogie dokončila teprve před dvěma lety Alena Morávková z podnětu Činoherního klubu. Tato scéna nastudovala trilogii v pohostinské režii kmenového režiséra činohry NDB Martina Čičváka.

Máte jako dramaturg zkušenosti s uváděním nějakých jiných inscenací, jež by v sobě zahrnovaly hned tři dramata?
Uvádění několika dramat v jednom večeru vskutku není běžné. Lze to však přirovnat k úkolům, před nimiž stojí dramaturgové a režiséři velmi často u mnoha dramatických textů Shakespearových, Schillerových, Čechovových (Platonov), ale i O´Neillových (Smutek sluší Elektře, Cesta dlouhého dne do noci), a u mnoha autorů současných, kteří upřednostňují téma před konvencemi. Dobře víme, že naši diváci nejsou zvyklí na mnohahodinová představení, jež jsou jinde v Evropě běžná, a s tímto vědomím přistupujeme k nezbytnému krácení.

Jaký impuls vedl dramaturgii divadla k rozhodnutí uvést v letošní sezóně právě tento titul (byla to právě jeho novost v očích diváků)? Čím může oslovit Tarelkinova smrt současné publikum?
Problém s krácením Suchovo-Kobylinova textu je v tom, že nám jako autor připadá neobyčejně současný a je nám líto každé situace a repliky. Je to dramatik plným právem stavěný na úroveň Gogola a Saltykova-Ščedrina. A u nás málo známý, neprávem opomíjený. Proč ho nasazujeme zrovna teď? Nepochybuji o tom, že i za padesát let bude stejně aktuální - jako byl ostatně i před padesáti lety, kdyby se tehdy mohl naplno hrát. Lidé jsou nepoučitelní a všem institucím - i těm, které mají hájit právo a svobodu člověka - bude vždy hrozit virus opotřebení, lhostejnosti, přemnožení byrokratických úkonů, pocitu samospasitelnosti a všemocnosti. A není lepší než moralizovat pohlédnout na to všechno nebojácně a nekompromisně - se smíchem?
Každá demokracie - a mladá zvlášť - potřebuje takovou sebereflexi, která jde nad nepřehledné medializované skandály a umožňuje prožít lidskému jedinci - v tom je právě síla divadla - očistnou katarzi ve společnosti dalších spřízněných duší v hledišti i na jevišti.

Zdroj Aplaus