Scéna.cz 

Zemřel Otomar Krejča – legenda českého divadla

(23. listopadu 1921 - 6. listopadu 2009)
„Můj život byl ledasčím, ale divadlo v něm má dominantní postavení. V jevištním životě jsem neprožíval žádné fundamentální zvraty, žádná tragická zklamání. Byl to široký proud představ, možností, které čekaly na vyzkoušení. Byla to spolupráce s živými lidmi na konkretizaci společných myšlenek, představ a vidin. Na dramatických textech především. Ve světě divadelním to bylo mnohem horší než na jevišti.“
(Otomar Krejča)

Ve věku 87 let odešel navždy významný český divadelník Otomar Krejča. Jeho jméno zazářilo především v 60.letech, kdy byl spojen nejen s Národním divadlem, ale především s legendárním Divadlem za branou. Po roce 1989 se pokoušel DZB znovu obnovit, ale nepodařilo se to nadlouho. Na krátký čas se vrátil do Národního divadla, kde režíroval Fausta. Během své kariéry vytvořil na 84 inscenací (z toho více než polovinu v zahraničí), a mnohé z nich vstoupily do historie nejen českého, ale i světového divadla. Otomar Krejča byl kromě režiséra také pedagogem DAMU a hercem, objevil se nejen na scéně, ale také ve filmu.

Otomar Krejča nevystudoval žádnou divadelní školu. Vjednom z rozhovorů vzpomínal na své první divadelní zkušenosti, kdy jezdil společně se spolužáky z gymnázia hrát po okolí Pelhřimova Čapkova LOUPEŽNÍKA, Klicperovu komedii KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST či Molierova ŠIBALSTVÍ SCAPINOVA. „Ta byla na repertoáru nejdéle. Premiéra se konala v mém rodném Skrejšově u Pelhřimova, kde bylo čtyřicet osm chalup a obyvatel něco před dvě stě...“ Na počátku 40. let působil v Horáckém divadle v Jihlavě, pak v Městském divadle v Kladně a současně v Nezávislém divadle v Praze. Po osvobození strávil jednu sezonu v Burianově D46 a poté působil v Divadle Na Vinohradech. Odešel odtud poté, co byl propuštěn Jiří Frejka, jehož považoval za svého učitele. V roce 1956 byl jmenován šéfem činohry Národního divadla, vytvořil tu mj. legendární inscenaci ROMEO A JULIE a spolupracoval s českými autory jako František Hrubín, Milan Kundera či Josef Topol. Po pěti letech odešel a v roce 1965 založil spolu s Karlem Krausem, Josefem Topolem, Marií Tomášovou (svou celoživotní partnerkou) a Janem Třískou Divadlo za branou. S komorním souborem vytvořil výraznou kapitolu v českém poválečném divadelnictví. "Zprotivil se nám chod lhostejného divadelního stroje a připadá nám, že bychom se proviňovali na divadle i na sobě, kdybychom mu sloužili dál. Divadlo není stroj, ale ústrojí, organismus," čteme v programu k inscenaci němohry MAŠKARY Z OSTENDE a Topolovy hry KOČKA NA KOLEJÍCH, kterou 23. 11. 1965 zahájilo DZB činnost. Za dobu existence DNZ (do roku 1972) vzniklo jedenáct inscenací (např. TŘI SESTRY, RACEK, IVANOV, OIDIPUS-ANTIGONE, LORENZACCIO). Po administrativním zákazu divadla Krejča v letech 1973-1975 pracoval v Divadle S. K. Neumanna, poté až do roku 1990 výhradně v zahraničí (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Švédsko). Režíroval Beckettovo ČEKÁNÍ NA GODOTA k 50. výročí založení Salcburského festivalu, FAUSTA ke 200. výročí Burgtheateru či RACKA při příležitosti 300. výročí divadla Comédie Francaise. Po listopadu 1989 došlo k pokusu znovuobnovení Divadla za branou II, po čtyřech letech však tato scéna zanikla. V roce 1996 se Krejča vrátil po třiceti letech do Národního divadla a nastudoval Goethova FAUSTA, který se uváděl ve Stavovském divadle do roku 1998. V roce 2001 zde pohostinsky režíroval ještě inscenaci PORTRÉT UMĚLCE JAKO STARÉHO MUŽE.

Na sklonku života se Otomar Krejča dočkal ocenění, získal Státní medaili Za zásluhy a vynikající umělecké výsledky, Stanislavského cenu v Moskvě za významný přínos k rozvoji světového divadla, Cenu Thálie 2000 či Cenu ministerstva kultury za přínos české divadelní kultuře.