Scéna.cz 

Jiří Suchý: Zatím se nestalo, abychom dostali smrtelnou ránu

Divadlo Semafor je od svého vzniku nerozlučně spjato se svým zakladatelem, Jiřím Suchým. To je jediná jistota jeho padesátiletého vývoje. Jinak se změnilo všechno - prostory divadla, obsazení her i orchestru, ale i přístup diváků. Semafor už dávno není kultovním místem, kde se scházejí mladí diváci. Dnes zůstává spíše na okraji, i když v očích pamětníků stále žije jeho někdejší sláva. Jiřímu Suchému (1.října) je právě 78 let a Semafor právě vstupuje do druhého půlstoletí. Při příležitosti zahájení 51.první sezóny Jiří Suchý mluvil jak o nejnovější inscenaci, tak o vzpomínkovém koncertě a také plánu na celou sezónu.

Legenda Kytice
Začínáme 51. sezónu, vstupujeme do druhého půlstoletí existence, a tak jsme vybrali nejúspěšnější minulého půlstoletí a tou je Kytice. Je trošičku pozměněná, ale ne moc, je tam příležitost pro Jitku Molavcovou a pro mě, abychom tam dělali jakési spojovací jarmareční písničky. Nové je také pojetí Polednice, která byla od roku 1972 spojena s Josefem Dvořákem a jeho nenapodobitelným charisma. To se nedá opakovat. Tak jsme udělali pro Josefa Koptu a Olinu Patkovou, kteří budou hrát Polednici, úplně novou verzi. Celé Kytici jsme dali novou podobu režijní a výtvarnou. Hudebně to zůstává, jak to napsal Ferdinand Havlík, protože líp to nejde.
Ta první Kytice se hrála devět let a měla na 600 repríz. Rozpadla se tehdy předčasně, protože Josef Dvořák si udělal vlastní skupinu a bez něj už to nemohlo fungovat. Pak jsme ji obnovili v roce 1991, ale to nebylo šťastné. Jednak bylo ještě brzy po tom slavném uvedení a lidé to srovnávali. Neměli jsme už hvězdy toho kalibru jako Hana Zagorová, Michal Prokop, Jiří Helekal a Josef Dvořák, takže tahle Kytice dopadla dost neblaze. Ne že by nás hnali, ale bylo to rozpačité, zrušili jsme to po 90 reprízách. Mezitím ale vyrostla nová generace mladých, která zná Kytici z gramofonových desek a dožaduje s ejí. Tak jsme se rozhodli, že to vyzkoušíme.

Koho uvidíme?
Samozřejmě, je tam několik našich stálic, které nás provázejí poslední desetiletí, Václav Kopta, Jiří Štědroň, Olinka Patková, Jolana Smyczková, Lucka Černíková, Jana Fabiánová a samozřejmě Jitka Molavcová a já¨. Kromě toho je tu spousta mladých lidí, jejichž jména zatím nejsou známa, ale jsou velmi talentovaní a jistě o nich vbrzo uslyšíme. Je to celkem 26 lidí včetně sedmi muzikantů. Já jsem to režíroval, výtvarnou složku se mnou dělal Jaroslav Svoboda, já jsem navrhoval kostýmy. Choreografii dělala Kristýna Černá, která se nám osvědčila už dříve.

Koncert k výročí
Další věc, kterou vyprodukujeme, bude slavnostní koncert 30. října ve Smetanově síni Obecního domu s Českým národním symfonickým orchestrem pod vedením Libor Peška a spoustou hostů, zpěváků, kteří s námi spolupracovali v prvních 15 letech. Nemůžeme pozvat všechny, protože to by byl program neúměrně dlouhý – ale bude tam třeba Karel Gott nebo Eva Pilarová se svými tehdejšími hity..

A co bude dál?
Každý prosinec uvádíme novou variantu vánočního programu, který se tentokrát jmenuje Tiše a ochotně. Hned v lednu chceme nastudovat ještě jedno ohlédnutí, které se jmenuje Uteklo to jako H2O a ke konci sezóny bych chtěl nasadit novinku – na které jsem ještě nezačal pracovat,a nemůžu tedy říci, co to bude. Samozřejmě, jsme otevření vůči mladým, takže u nás bude mít svůj koncert Jolana Smyczková, budou to písničky z Divotvorného hrnce, protože hraje Káču v ústecké inscenaci tohoto muzikálu.

Peníze?
Finančně to vypadá obstojně. Ale zatím není úplně vyhráno. Máme zažádáno o grant na příští čtyři roky, takže v únoru budeme vědět, jak to dopadne. Dostali jsme podporu jako vždycky, a navíc půl milionu na začátek 50. sezóny, pořídili jsme za to inscenaci, Šlitr s námi a zlé pryč. Také jsme udělali výstavku fotografií k historii divadla, nejhezčí fotografie za padesát let, oblékli jsme uvaděčky do nových kostýmů s padesátkami na hrudi, abychom tu padesátku reprezentovali. Kromě grantů se nám něco vrátí na vstupenkách, ale to pochopitelně nestačí.

Optimista nebo pesimista?
Jsem reálný optimista, protože se mi ten optimismus za padesát let osvědčil. Situace byla často velmi prekérní. Byl okamžik, když nám divadlo zavřeli (bylo to v roce 1973, kdy jsme dělali Revizora v šantánu), ale mně se tehdy osvědčil můj optimismus: řekl jsme Vyvěste ceduli, že dočasně nehrajeme, protože se nám porouchalo trafo. Udělali jste tehdy ve hře nějaké škrty, úpravy a po několika dnech nás zase otevřeli. Nebo se stalo, že nám divadlo vzala voda. Za šest neděl jsme vyrukovali jsme s novou revue. Zatím se nestalo, abychom dostali smrtelnou ránu, vždycky jsme vstali z popela jako bájný fénix. A teď máme nejhezčí Semafor, jaký jsme kdy měli. Praha 6 nám vybudovala divadlo a dává nám velice milosrdný nájem.

Ještě něco navíc
K výročí vyjde taky několik knížek. K jedné mě získal člověk, který řekl, že se mě bude ptát na to, na co se mě ještě nikdo neptal. Pak to bude taková kniha-muzeum. Velká kniha, kde po několika stránkách textů a fotografií je mezi stránkami vložena obálka a v ní jsou faksimile rukopisů, programů výstřižků z novin apod. Já sám píšu takovou knihu na pokračování, budou to takové jednotlivé brožurky, z nichž každá je zaměřena na nějaký fenomén. Teď vyjdou tři kusy: Humor divadla Semafor, Kritici a Semafor, Diváci Semaforu. Budu psát tak dlouho, dokud nedojdou témata.