Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Michal Pavlata: Jsem plebejec v tom dobrém slova smyslu.

autor: Z webu

Otec Welsh v Osiřelém západu, vyšetřovatel Tupolski v Panu Polštářovi či Teach v Americkém bizonovi, svérázné, znepokojivé postavy. Spojuje je ale jeden herec – Michal Pavlata. Na Činoherní klub nedá dopustit. Na podzim jej tady čeká další výrazná role – otce Mahona v Hrdinovi západu...

Prý jste se ke studiu herectví rozhodl na popud svého otce. Měl jste Vy sám nějaké jiné touhy, pokud jde o povolání?
Já se nerozhodl, otec se rozhodl. A protože tak učinil už v dobách mého dětství, tak já si na tu myšlenku zvykl. Jezdil jsem jako cvičená opice se Severočeským kabaretem už od školních let po různých estrádách. Byl jsem nejlepší recitátor v okrese Jablonec, protože jinak recitovaly jenom dívky. To bylo moje zatím jediné prvenství.

Na DAMU jste studoval v době, která byla relativně svobodná (tedy konec šedesátých let). Jaké máte vzpomínky na studium?
Ty nejkrásnější a jsou stále velmi živé. Zřejmě je to proto, že si dobře pamatuju už jenom věci, které se staly dávno. Teď na DAMU učím a každá návštěva naší Almy Mater mi znovu vše a jasně připomíná. Byla to krásná léta. Taky proto, že jsme byli tak nádherně mladí.

Nejdelší dobu své herecké kariéry jste strávil v Divadle E.F.Buriana. Které role z té doby pro Vás byly nejzajímavější?
Hrál jsem s paní Budínovou, Zinkovou, s pány Langmilerem, Holým, Němečkem, Větrovcem - abych jmenoval tehdejší hvězdy toho podniku. Já byl hvězda asi dva měsíce po filmu Bylo čtvrt a bude půl. Tehdy vznikl slogan - Holky bušej na vrata, hraje Míša Pavlata. Rád vzpomínám na práci s Jirkou Ornestem, Láďou Křiváčkem i na režiséry Sokolovského, Dudka, Dalíka, Rajmonta a především Luboše Pistoria, se kterým jsem dělal Sidonova Shapiru. To byla moje „nejméně špatná“ role v tomto divadle. Ale celé to období se mi slévá hlavně do restaurací na Praze 1, protože jsme tehdy taky hodně pařili. Seděli jsme ve vinárnách, zatímco za okny tiše zuřil socialismus. A my jsme přemýšleli hlavně o tom, se kterou krasavicí skončíme v noci v postýlce.

Prý jste v té době měli v Divadle E.F.B. hudební skupinu, kde s vámi muzicíroval i Váš bratr. Můžete o téhle skupině prozradit něco bližšího?
Nebyl jsem, bohužel, členem této kapely. Neumím na nic hrát. Byl jsem příležitostný konferenciér, jak se tehdy říkalo moderátorům. Vokálně instrumentální soubor se jmenoval Amok band, nebo-li skupina tropického šílenství kapelníka Oldřicha Janovského. Janovský housle, Strejček banjo, Saic trubka, Ornest klarinet a saxofon, Morávková vocal. Bratr Josef byl kytaristou a zpěvákem. Má herecké i pěvecké nadání stejně jako náš nejmladší bratr Jan, který žije ve vsi Zásada na Jablonecku.

Prý jste se na jevišti setkal ještě s Oldřichem Novým. Není to jediný pozoruhodný herec staré éry, s nímž jste hrál. Máte pocit, že tehdejší herectví bylo jiné (a lepší) než je to dnešní?
Nemám ten pocit. Herectví je pořád stejné. Buď dobré a nebo horší. Hlavně by ta postava měla být vždycky aspoň trochu podobná člověku. Setkání s Oldřichem Novým byl svátek. On je také skvělým důkazem mého předešlého tvrzení. Tento salonní Mistr hrál svá poslední představení právě v Činoheráku (v Landovského hře Hodinový hoteliér), a byl schopen přijmout a skvěle naplnit tuto metodu, která tehdy byla, a troufám si tvrdit , že stále je, nová a moderní. Smočkova metoda je jedna z mála metod minulého století, která má právo na existenci i ve třetím milleniu.

Jak jste se dostal do Činoherního klubu?
Hrál jsem v tomhle divadle už v roce 1967 ve hře Spasení, ale tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych tu mohl být angažován. Abrhám, Somr, Hrzán, Kodet, Čepek…, mám pokračovat? A tak jsem stárnul v jiných divadlech. Stárnul jsem zřejmě dobře. Teď jsem Ve Smečkách už jedenáct let.

Ke svému mladšímu kolegovi z divadla Ondřeji Vetchému Vás prý váže vztah téměř otcovský. Je to tak?
K Ondrovi Vetchému mám vztah tátovský, nikoli otcovský. Otcem může být každý, ale být táta, to je něco zcela jiného. A já jsem táta Pavlatáta.

Jaké herectví - a jaké hry Vás baví?
Neumím na tuhle otázku odpovědět. Spíš mě zajímá, s kým to bude? Kdo bude režisér, komu budu partnerem? Jestli bude ten team poskládán se stejných, nebo aspoň podobných krevních skupin?

Dobrá – zeptám se jinak. Spolupracoval jste s různými typy režisérů. Který z nich Vám byl (či je) bytostně nejbližší?
Některé jsem už jmenoval a teď mám to štěstí, že mě v Činoherním klubu režírují pánové Smoček a Sokol. Toto dvojité S je pro mne požehnáním. Přijďte se podívat, jak jsou schopni i z průměrného herce udělat docela dobrého a dopřát mi tak pocit, že herectví může být, za jistých okolností, i práce pro chlapa.

V posledních letech často ztvárňujete postavy mnohdy nesympatické (resp. záporné)...
Ano, hraju darebáky, oni se taky hrají daleko líp. Nejhorší je hrát mladého, sympatického a kladného hrdinu, který je, stydím se to říct, snad dokonce i zamilován. To vám pak vyjde panák, který jde divákům děsně na nervy. Všimněte si, že všechny ceny jsou udělovány za role alkoholiků, ztroskotanců, nebo sexuálních deviantů. Jak kulhající ubožák přehrajete celý soubor. Ale to jsem teď volně citoval Kishona.

Odkud čerpáte inspiraci pro své herectví?
Čumím na lidi. Ve vlaku, na nádraží, na ulici. Prostě všude. Bohužel i někdy na sebe do zrcadla.

Není vždy snadné najít vztah k postavě – jak tyhle věci řešíte?
Postavy hledám těžce, ale mám kliku, protože největší oříšky za mě vždy úspěšně rozlouskne režisér Ondřej Sokol.

A právě ten Vás obsadil do několika hodně drsných irských her. Irská dramatika se na českých scénách objevuje stále častěji. Čím je podle Vás blízká nám Čechům?
Pěkná otázka. Budu o ní přemýšlet. Hraju ve třech irských hrách. Ty dvě současné napsal Martin MacDonagh a jmenují se Osiřelý západ a Pan Polštář. Už název té první odkazuje na jakýsi kořen. A sice na Hrdinu západu, kterého napsal John Milton Synge v roce 1907. Bude mít u nás premiéru 10. září - a tak se vracíme vlastně dramaturgicky trochu zpátky. Někam, tam kam se vracel i MacDonagh při psaní svých her. Na premiéru se těšííííííím.

Připomněl jste, že na počátku Vaší kariéry jste zažil vlnu popularity spojenou s filmem Bylo čtvrt a bude půl. Pak už těch rolí tolik nebylo. Vzpomenete si, kolik filmových rolí jste za svou kariéru sehrál?
Moje filmografie není příliš velká. Natočil jsem na konci 60. let pět hlavních rolí a pak jako když utne „přestaly růže náhle kvést“, jak zpíval Petr Novák. Pro český film to není zas tak velká ztráta. Těch mých filmových rolí a roliček je dohromady asi 30. V posledních letech dost točím v produkcích německy mluvících zemí, německy mluvící české komisaře. Poslední má role byla dost velká. Ten detektiv se jmenoval Husák. Asi aby byla sranda.

Prý máte na kontě jako dabér role ve více než 4000 filmech. Jak jste to dokázal?
To má kde kdo. A jenom pro pořádek - nepovažuju se za dabingového herce. Dělám daleko víc v rozhlase. V dabingu mně dávají strašně malé role a ještě menší honoráře. Přestal jsem to dělat.

Jako dabér jste narazil na různé bizarní nabídky (dabování zvířat apod.). Jak to přišlo, že vám začali nabízet zrovna tento typ hlasových rolí?
Už jsem o tom mluvil v předchozí odpovědi. Byl jsem blbec, bral jsem všechno. Papoušky, slony, tužku z gumou, míč a jednou jsem daboval i kamna. Ti fešáci, co v dabingu obsazují herce, si neuvědomili, že jsem jeden z nejlepších hlasů na trhu a tak jsem teď trochu uraženej. Na kamna je mě škoda.

Je vám některá z dabovaných postav blízká – resp. máte některého herce, na jehož dabování se obzvlášť těšíte?
Jděte už s tím dabingem k šípku a nebo rovnou do háje. Docela dobře jsem nadaboval Tarzana a generála Pattona!

Tak dobře – začnu jinou. Váš bratr je senátor. Nemáte i Vy ambici vstoupit do politiky?
Ne. Neumím jednat s lidmi. Navíc nejsem člověk do kanceláře. Jsem dobrej na ulici. Umím burcovat davy. Jsem plebejec v tom dobrém slova smyslu. Byl bych dobrý tribun lidu. Hned při příští revoluci se do toho pustím. A bez sametu.

Revoluční doba Vám tedy seděla. Jak to bylo s Vámi a politikou předtím?
Politicky organizován jsem byl za minulého režimu do své plnoletosti v roce 1963. Na DAMU už ČSM nebyl a do SSM jsem nevstoupil. Politika mě nezajímala. Myslím, že jsme ani nevěděli jména tehdejších ministrů. Teď si uvědomuji, že bych dnes taky už nedal dohromady všechna jména současného vládního kabinetu, což by se mi před pár lety nestalo. Zajímám se o to už trochu méně než dřív.

Ještě se zeptám na Vaše psaní - často aktuální politicky laděné fejetony. Publicistická činnost není u herců příliš častá. Vzpomínáte, jak jste se k ní dostal Vy?
Roznášel jsem Sergeji Machoninovi po Praze samizdaty a když pak po roce 89 začaly vycházet oficiální Lidové noviny, nosil jsem mu své články. Byly to takové občanské výkřiky a časem z toho vznikla trvalá spolupráce.
Takže jsem pak psával pravidelně do Lidovek. Teď píšu taky pravidelně, ale nepravidelně mě tisknou. Veškerý tisk, včetně Lidovek, se mění v bulvár. Je to škoda - chyba, která se vymstí. Ale nestěžuji si. Vyšly mi dvě knížky (Zápisky plebejce a Pro dámy na balkónech - pozn. redakce) a tak se mi zdá, že už toho moc nenapíšu. Dělám teď sportovní fejetony pro Deník Sport. Ve sportu, třeba ve fotbale, je taky politika. A taky postkomunistická.

Nemáte jako píšící herec ambice napsat také divadelní hru?
Napsal jsem dva divadelní scénáře. Jeden na Kladně v roce 1968. Jmenovalo se to Tři bratři a bylo to o pěti bratrech a jejich bratrské pomoci. Byl z toho politický průšvih. Pak jsem autorem revue Jednou bude líp z roku 1989. Z toho zatím průšvih nebyl. Divadelní hru v tom pravém slova smyslu samozřejmě nenapíšu.

Co vás v životě v současné době nejvíc baví?
Dodělávat představení na reprízách, protože premiérou nic nekončí. Ale zažívat to, jak inscenace drží pohromadě, jak rozkvétá, jak jí pomáhají diváci, jak mezi jevištěm a hledištěm proudí společná energie, to je zázrak divadla. A já ho mohu být účasten skoro každý večer. V 19.30. A ještě ke všemu v Činoherním klubu. Neuvěřitelné.

Jaké je vaše životní motto?
„Nesmím mít krátkou paměť“. Například:
Lidi z Brd by si měli uvědomit, že právě jejich území leží za demarkační čárou a že právě jejich předky osvobodili Američani. 40 let za to mylně děkovali Rudé armádě. Třikrát pomohla Amerika Evropě. Ve dvou světových válkách a rozbitím SSSR. Vyhovme tedy Americe a neptejme se na to, co z toho budeme mít. Dluhy se mají platit. Jsem pro americkou radarovou základnu na našem území, i kdyby měla stát u plotu mého domu. Budu se cítit bezpečněji, než když mě hlídala okupační vojska krasnoarmějců v Milovicích a Mladé Boleslavi. Takže,jak vidím mě ta politika nepustila.

Na co se teď nejvíc těšíte?
Na nějakou pěknou, novou roli. A taky na oběd. Moje žena dnes podává Chili noc carne.

9.7.2007 16:07:45 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!