Scéna.cz 

Jiřina Jirásková - osobně

Toto není herecká monografie. Je to pokus o portrét člověka, říká autor v úvodu knihy.
Rozhovor s divadelní a filmovou herečkou Jiřinou Jiráskovou není jen tak obyčejným interview, kterých si přečtete stovky v nejrůznějších časopisech. Alex Koenigsmark předkládá hluboké zamyšlení nad dobou, již tato významná umělkyně prožila a prožívá a která tak silně zasáhla celou jednu uměleckou generaci svými politickými i společenskými zvraty. Ponoří-li se čtenář do hereččiny zpovědi o soukromém životě, rodině, mamince, láskách, o milovaném životním partnerovi, musí obdivovat její otevřenost, smysl pro detail, moudrost, vtip a intelekt. Kniha je nejen pronikavou sondou do všech oblastí života člověka-umělce, ale i úvahou vynikající herečky nad smyslem herectví, divadla, nad jeho vývojem. Jiřina Jirásková hovoří o svých kolezích, velkých hereckých osobnostech, o významných divadelních i filmových rolích, přemýšlí o mezilidských i profesních vztazích a rozjímá nad společenskou angažovaností.

Málokterá umělkyně se tak hluboko zapsala do srdcí českých diváků svými nezapomenutelnými rolemi jako Jiřina Jirásková. Druhé vydání knihy se závěrem Renaty Novotné (studentka FF UK v Praze). Herecké tvorbě Jiřiny Jiráskové věnuje již dlouhou dobu. V dubnu letošního roku se v Divadle na Vinohradech podílela na přípravě Benefice Jiřiny Jiráskové. Završením jejího neutuchajícího zájmu o tuto výjimečnou osobnost české kultury je připravovaná obsáhlá studie mapující celoživotní uměleckou činnost Jiřiny Jiráskové.

Ocenění

Jiřina Jirásková získala během své profesionální herecké dráhy nejedno ocenění. Ani poslední léta se od této tendence neodklonila. V roce 1999 převzala Jiřina Jirásková Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohry. V roce 2007 se stala vítězkou jedenáctého ročníku celostátní rozhlasové ankety Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu 2 Praha Šarmantní osobnost roku. A v májovém měsíci s vročením 2000 jí na slavnostním aktu v kapli Italského kulturního institutu udělila Italská asociace divadelních a filmových tvůrců Zlatou evropskou plaketu. Mezi nejvýznamnější ocenění, kterého se Jiřině Jiráskové dostalo, však zřejmě patří medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Osmadvacátého října 2006 jí toto státní ocenění ve Vladislavském sále na Pražském hradě předal prezident Václav Klaus. V oficiálním textu, který ocenění provázel, zaznělo: Jiřina Jirásková je od padesátých let velkou osobností českého divadelního a filmového umění. Svou celoživotní divadelní uměleckou dráhu spojila s Divadlem na Vinohradech, v jehož čele v devadesátých letech stála jako ředitelka. Ztvárnila řadu nezapomenutelných rolí a trvale patří k nejoblíbenějším českým herečkám. Před dvěma lety také získala na festivalu české filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu Cenu za přínos české komedii. V roce 1992 odpověděla Jiřina Jirásková na otázku, co v životě chtěla dosáhnout, když začínala v herecké profesi toto: „Chtěla jsem se stát dobrou herečkou. Ale myslím, že to vůbec nebylo mým vnitřním zaujetím pro profesi. Měla jsem obrovské štěstí na kantory. Obdivovala jsem je, věděla jsem, že to je meta, ke které se asi nedostanu, ale odjakživa jsem se k té metě chtěla poctivě dopracovávat…“ Soudě dle názorů odborných kritiků i divácké přízně, se Jiřině Jiráskové vytčené mety podařilo zcela jistě dosáhnout.

Ukázka z knihy:

Albert Camus napsal, že úkolem statečné duše je vyrovnat se i se zoufalstvím. Kromě bezmoci je možná zklamání jeden z nejošklivějších druhů zoufalství...
Každý den člověka něco zklame. Ráda říkám, že nikdy nezklame jen teplá vana. Když startujete do života, máte celý svět otevřený, máte pocit, že tutově budete jako Greta Garbo (to jsem si myslela já). To se vám ale stejně nikdy nemůže splnit. Později, ke konci života, jste-li jen trošku moudrá (-ý), zjistíte, že tenkrát, jak jste chtěla být tou Gretou Garbo, že to byla pěkná pitomost, protože jste prožila život daleko zajímavější, nebo prostě jenom jinak zajímavý...
I to se vám může klidně přihodit. Trvám si na své skepsi, připravila mi v životě celou řadu radostných překvapení, o které bych byla ochuzená, kdybych byla to, čemu se říká optimistka.
Neměla jsem nikdy sklon k pesimismu, to je mi prostě cizí, nemohla bych dělat, co dělám, kdybych byla pesimistka. Na druhé straně mi optimismus připadá – s přibývajícími léty – strašně naivní. To, že navzdory všemu a všem se těch několik tisíc let pořád ještě rodí lidi, to je závěr velmi optimistický, to že se rodí do tak klopotných časů a že se jim nedá pomoci, to je zase závěr tak strašně pesimistický, že bychom nenašli východisko, kdybychom chtěli najít řešení v jednom či druhém pólu. Strašně krásná lidská schopnost je skepse. Miluju lidi, kteří jsou schopní být skeptičtí. Vážím si jich. Je to vůbec největší dar prozřetelnosti, který jsme dostali. Skeptický člověk ví předem, že všechno dobře dopadnout nemůže. Něco ano. Ve skepsi je ohromná síla. A protože jsem skeptik, lépe řečeno se jím snažím být, myslím si, že to, co se už stalo, se nedá odestát. A to mne jako skeptika naplňuje velkým optimismem.