Scéna.cz 

První česká boat movie Do větru

První česká boat movie Do větru, nezávislý režijní i autorský debut režisérky Sofie Šustkové, vstupuje do českých kin 5. dubna 2018. Do hlavních rolí filmu odehrávajícího se na plachetnici v Řecku obsadila Šustková Vladimíra Polívku, Matyáše Řezníčka a Jenovéfu Bokovou. Film se natáčel jako nezávislý projekt mladých tvůrců na palubě lodi v okolí Severních Sporád. Pro svůj snímek si tvůrci vybrali generační téma ve smyslu hledání cesty, kam dál plout životem, a odpovědí na otázku, jakou podobu a limity má osobní svoboda. Ty zarámovali do neobvyklého milostného příběhu točícího se kolem vztahového trojúhelníku dvou sourozenců a jednoho kamaráda.

Scénář se vyvíjel pět let a fakt, že se natáčení bude odehrávat z větší části na palubě plachetnice, přiměl autorku i štáb strávit dlouhou dobu na moři. Hudbu k filmu složil Mikoláš Růžička, houslové party si zahrála Jenovéfa Boková.
Režisérka Sofie Šustková je z generace narozené kolem listopadu 1989, a právě z tohoto důvodu se ve svém debutu rozhodla zabývat tématem svobody. „Já a moji vrstevníci od dětství posloucháme, jaké máme štěstí, že vyrůstáme ve svobodném světě, že můžeme dělat vše, co nás napadne. Filmem chci divákům přiblížit, jak s tím žijeme a jaké varianty a limity má naše hledání svobody a s jakými otázkami se potýkáme jako mladá generace na počátku dospělého života,“ říká režisérka příběhu, který se odehrává uprostřed léta na plachetnici v Řecku. Loď přitom nebyla vybrána náhodně, neboť je pro samotnou režisérku také metaforou touhy po svobodě. „Plachtění vnímám jako vášeň a naplnění touhy po volnosti. Pro mne je plavba na širém moři, na přídi lodi, tím nejintimnějším spojením se svobodou,“ vysvětluje Sofie Šustková. Příběh je podle ní jakýmsi zjednodušeným zrcadlem světa její vlastní generace, kde smysl života některých jejích vrstevníků tkví v neustálém hledání či užívání si pomyslné svobody. Právě na tento fenomén chce svým filmem poukázat. „A jako ke svobodě patří moře a vítr, tak k mládí patří láska, takže Do větru je také film o lásce. Není to akční film, plyne tak, jak plyne, v rytmu léta, moře, slunce a prožitku,“ uzavírá Šustková. Hlavní roli dokumentaristy Honzy, který přijíždí na prázdninový týden natáčet život na řeckých ostrovech na loď svého otce, se ujal Vladimír Polívka. Po jeho boku se v roli skippera a suverénního jachtaře objeví Matyáš Řezníček a jeho oddanou introvertní sestru, která trávila dosud většinu samotářského života hraním na housle, hraje Jenovéfa Boková. Herecké obsazení doplnili čeští i řečtí neherci, moře, slunce, vítr a v neposlední řadě plachetnice Nefeli.

Specifické bylo i samotné natáčení filmu, které probíhalo z větší části na moři a na palubě plachetnice. „Ostřílení filmaři na nás koukali jako na blázny a tvrdili, že takový projekt nejde realizovat, neboť se prý jachtařské filmy točí z velké části na greenscreenu. Ale já chtěla natáčet přímo na moři, abychom my i diváci nepřišli o ten prožitek, o autenticitu,“ vzpomíná režisérka Sofie Šustková. Před natáčením herci prošli důkladnými hereckými zkouškami, a protože ani jeden z nich nikdy nebyl na plachetnici, museli absolvovat tréninky jachtingu na Orlíku. Součástí štábu byli i skippeři, kteří lodě na moři řídili. „Bavilo mne, že roli řešíme opravdu důkladně a že ta přípravná fáze spojená s jachtingem byla hrozně poctivá. Bez ní bychom asi film nenatočili,“ říká o své roli suverénního bratra introvertní houslistky Matyáš Řezníček. Natáčení probíhalo ve dvou etapách, v létě roku 2016 a na jaře 2017. Hlavní etapa natáčení na lodi s pětadvacetičlenným štábem a herci trvala měsíc. Celé natáčení bylo založené na jedné kameře a třech hercích. Paluba plachetnice je malý, velmi omezený a vratký prostor, který určoval zejména způsob snímání filmu. „Natáčení bylo hodně intenzivní, celý měsíc jsme spolu žili, pracovali, bydleli, jezdili na lodích. Člověk neměl kam utéct, dát si pauzu,“ vzpomíná Vladimír Polívka.
Štáb byl připraven na pobyt na moři, vedro a mořskou nemoc. „Výhodou malého štábu mělo být i to, aby si ho pokud možno nikdo moc nevšiml,“ říká režisérka Sofie Šustková. „Nevýhodou pak byl fakt, že nám v cizině chybělo obvyklé zázemí, když se něco porouchalo, a také nebylo možné nikoho ze štábu vystřídat. Od začátku projektu se předpokládalo, že film bude low budget, že si většinu věcí dovezeme a vše zajistíme v Řecku sami, protože jinak by se asi nezrealizoval,“ dodává režisérka. Štáb čekaly fyzicky a technicky náročné scény, protože na moři se vše rychle mění, herce zase potrápily houfy obřích medúz, mezi kterými se museli koupat, ostré slunce, které museli přetrpět. „Tohle byl opravdu punk a dneska na to vzpomínám s velkou nostalgií, paradoxně se mi zdá, že to bylo přínosné, točit v takových podmínkách,“ vzpomíná Matyáš Řezníček. Režisérka s kameramanem Janem Pivoňkou a s dalšími členy štábu byli před natáčením na plachetnici na obhlídkách. Každý člen štábu si musel dopředu vyžádat techniku a nebylo možné ji během realizace doplňovat nebo měnit. Kameraman i režisérka museli zvolit co nejjednodušší formu natáčení. „Nebyl čas na složité kamerové přesuny a změny kompozice,“ říká kameraman Jan Pivoňka. „Navíc jsme museli na rozhoupané palubě jistit techniku, bojovali jsme s místem, museli jsme brát v úvahu to, že světlo se na moři rychle mění. Stávalo se, že zvukaři leželi skrčení na přídi a maskérka s kostymérkou se pohupovaly v gumovém člunu vedle lodi,“ dodává Pivoňka. Plánované dotáčky proběhly na jaře 2017. Tam už se zúžený sedmičlenný štáb přesunul bez herců, a ze dvou lodí, na kterých i bydlel, dotáčel atmosféru současného Řecka. „Další fází dramaturgie film prošel ve střižně, kde jsme se spolu s trpělivým a talentovaným střihačem Michalem Reichem prokousávali materiálem,“ uzavírá režisérka.
Hudbu pro film složil Mikoláš Růžička z kapely Piano a Republic of Two. Skládal přímo pro film, a dokonce napsal i jednu skladbu, kterou nazpívala sama režisérka. Producenty filmu Michala Nýdrleho a Lucii Gorovoj, kteří oba milují jachting, uchvátila v počátcích realizace právě možnost natáčet v reálném prostředí, neboť tento fakt činí podle nich film Do větru výjimečným. „Mě osobně nadchla ukázněnost a herecké výkony herců a způsob vedení herců ze strany režisérky. Byla si vědoma toho, co je čeká, takže dělala důkladné herecké zkoušky a vyžádala si tréninky plachtění. Ukázalo se, že hlavně díky tomuto přístupu se film natočil. Byl to risk, nikdo nám moc nevěřil, nikdo nás příliš nepodpořil,“ popisuje vznik filmu producentka Lucie Gorovoj. Michal Nýdrle k tomu dodává: „Vidět hromadu mladých lidí, kteří fungují, tomu filmu věří a chtějí mu dát maximum, jsou ochotní tam trávit dny a noci v nelehkých podmínkách, to byl obrovský pocit satisfakce.“