Scéna.cz 

Kritická Příloha Revolver Revue č. 28!

"Literatura osvobozuje? Ne. V žádném případě. Ani malba. Umění nám nijak nepomáhá, pouze nás konfrontuje s naším otroctvím, nesvobodou, bezvýchodností" -- píše Martin Hybler na úvod své úvahy o knize Smutek a krása Jasunariho Kawabaty, nositele Nobelovy ceny za literaturu. "Budou se v české Evropě množit soukromá muzea jako houby po dešti? Ujmou se moci kulturní menažeři? Bude ještě víc slimáků a ještě míň zelí?", ptá se Ludmila Vachtová v eseji, kterou věnovala pražskému výtvarnému dění loňského podzimu.
Veronika Tuckerová navštívila výstavu Johna Currina, vypravila se do nově otevřeného muzea Dia:Beacon a také do galerií v brooklynské čtvrti Williamsburg, kterou je dnes možno považovat za "oficiální" alternativní čtvrť: "Ale právě s alternativou je problém. Jak dnes definovat alternativní umění?". Tomáš Glanc věnoval patnáctý díl své Ruské kroniky Ernstu Něizvěstnému a událostem, které oživily téma vztahu mezi uměním, církví a státem. Milan Pitlach se zabývá architektonickými úpravami, kterými prošel Pražský hrad v posledních letech, a v jeho závěrech převažuje pocit zklamání.

Pavla Pečinková recenzuje výstavu Nejskromnější umění v Obecním domě a dvě knihy věnované Janu Zrzavému -- nad nimi vyslovuje názor, že "'cesta k duši' je pro současnou kunsthistorii velmi tvrdým oříškem, protože přesahuje rámec jejích standardních metodologických nástrojů". Kateřina Záhorová analyzuje publikace skladatele a dirigenta Petra Kofroně, Michael Špirit vyzdvihuje knihu Petra Holmana Březiniana.
Nad sbírkami Ivana Schneedorfera, Ivana Wernische a J. H. Krchovského si Marek Vajchr znovu "uvědomil, že sebevzdornější gesto autora, který neví nebo si nechce připustit, že zachovat věrnost sobě samému znamená především vzdorovat svým slabinám, a ne opakovat se a žít z podstaty, nemůže vyznít jinak než naprázdno". Vladmimír Mikulka uvažuje o posledním ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, v němž převládaly moderní interpretace klasických děl: "originalita" se tu ovšem "měnila ve svévoli a domněle překvapivé inscenační postupy nebezpečně blížily novým klišé".
Hana Svobodová a Michal Kosák píší o dalším svazku spisů Richarda Weinera, Anita Pelánová o výboru z textů Maxe Beckmanna, které se péčí Stanislava Kolíbala ocitly v "historickém vakuu", Zdeněk Lukeš oceňuje monografii Karla Řepy a uvažuje o přestavbách a replikách v české architektuře. Otázka "Ten knedlíček je volný?", jíž svůj text uvozuje Karel Haloun, nečekaně směřuje k příkladům praxe, s níž se lze setkat v oblasti naší současné knižní grafiky.
Petra Schnura zaujala kniha Jana Tesaře Zamlčená diagnóza, která "není ani samolibou recepturou na společenské neduhy, ani exhibicionistickou knihou pamětí, nýbrž vášnivou výzvou k celospolečenské diskusi o tom, co zůstalo přikryto listopadovým sametem". O tom, že Tesař za své názory ručí svou osobní zkušeností a životním postojem, svědčí i jeho a Vašíčkův text, které uvěřejňujeme v rubrice Dokumenty -- mj. pojednávají o jejich společném pobytu ve vězení. Také Jindřich Pokorný se vrací k "předlistopadovým odvráceným dějinám", tentokrát ve svědectví o vzniku a vydávání časopisu Kritický sborník. Kromě rozhovoru s nakladatelem Karlem Kerlickým najde čtenář v KP RR č. 28 ještě další glosy a redakční rubriku Vytrženo -- k ní se tentokrát vztahuje oddíl Ohlasů.