Scéna.cz 

Krok do tmavé noci - Josef Toufar - díl druhý

Symbolika času až mrazí. Dominikánské filozoficko-teologicko kulturní debaty se odehrávají zpravidla ve čtvrtek. Tak i ve čtvrtek 25. února, kdy si naše zem bohudíky už nepřipomíná vítězství lidu, ale mnozí (a jejich řady stále rostou) vítězství mnohem závažnější, vítězství nad smrtí. 25. února před 66 lety podlehl svým komunistickým tyranům páter Josef Toufar, novodobý hrdina, který byl po více než půl století probuzen do mediální existence v české společnosti a jehož život na věčnosti čeká jen na úřední stvrzení ze strany papežské komise.

Lidským faktorem, který Josefa Toufara pro nás oživil, byl publicista, spisovatel a básník Miloš Doležal a skupina nadšených lidí kolem něj. (Nejen) Jejich zásluhou byly události uvedeny do pohybu. Doležalovy výzkumy vyústily v knize „Jak bychom zemřít měli“, která zapůsobila jako zjevení a stala se rázem bestsellerem. Dílo i když s hlubokým záběrem ale nevyčerpalo téma. Miloš Doležal v bádání pokračoval a postoupil až do současnosti k posmrtnému páterovu osudu, k objevení a ověřování jeho ostatků za přítomnosti archeologů a antropologů, k zahájení procesu beatifikace, nalezl další svědky a dokumenty. A tak se zrodila kniha Krok do tmavé noci, nazvaná podle citátu z Toufarova posledního kázání na přelomu roku 1949/50., v němž páter jakoby již předvídal neblahé události, které budou následovat. Tma, noc jako obraz bolesti, sestup do nejtemnější hlubiny, která prolomena může vést už jen ke světlu.
Touha po světcích, po morálních vzorech je v těchto rozkolísaných dobách všeobecná a neomezuje se jen na církev. Důkazem byl zájem o představení nové knihy Miloše Doležala a davy, které se 25. února nemohly vtěsnat do barokního refektáře u dominikánů.

Večer nebyl jen pouhou debatou, měl slavnostní ráz a promyšlenou dramaturgii. Ke slovu se vedle autora Miloše Doležala dostali také Petr Pithart a Tomáš Petráček.
Petr Pithart se zamyslil nad únorem z ne zcela běžného stanoviska. Táže se, zda rozhodující momenty pro sesun po šikmé ploše nenastaly už mnohem dříve. Nebyla to snad Benešova návštěva v Moskvě v roce 1943, při níž prezident bez pověření prodloužil československo sovětskou smlouvu na dvojnásobek? Nebo březen 1945, kdy se exilové vedení v Londýně dohodlo s moskevským na košickém programu (povolujícím mimo jiné jen 4 strany a vylučujícím opozici)?. Nebo Benešovy dekrety o znárodnění a odsunu Němců, vydané v roce 45 jen 3 dny před legálním zasedáním Národního shromáždění? Únor 48 by pak jen završil sérii neústavních činů – i samotný podpis demise, kterému se Beneš nebyl sto vzepřít, byl neústavní.
Komunisté se nejvíce obávali venkova, kde měla předtím vliv nyní zakázaná agrární strana–a odtud také vede nejpřímější cesta k tragédii pátera Toufara. Na rozdíl od Čech získali komunisté ve volbách v roce 1946 na Moravě „jen“ 33 procent hlasů a v řadě okrsků, také na západní Moravě, zvítězili lidovci. A byli to právě silné osobnosti, typičtí venkovští faráři, morální elity, které měly vliv na lidi, prohlédly bolševické taktiky a nebyly ochotny ke kompromisům. Proto musely zmizet, proto byly proti nim vedeny nejdrastičtější útoky. V tomto směru vyzdvihl mimořádné vlastnosti patera Josefa Toufara postulátor v procesu blahořečení Tomáš Petráček. Vyslovil zároveň naději, že Miloš Doležal napíše ještě třetí díl, kde se bude podrobněji pojednávat o exhumaci.
Velmi emotivní bylo vystoupení paní Heleny Marjanovičové, která zažívala radostného Josefa Toufara v Čihošti jako malé dítě. Zvlášť ji uvízlo v paměti poslední setkání, kdy jí a její mamince páter ukazoval vychýlený křížek a kdy ji vyvedl z míry jeho strach a smutek.

Bohatost duchovního a lidského profilu Josefa Toufara připomínaly střídající se snímky na projekčním plátně na stěně a hudební vstupy na kontrabas (sám hrál na basu a některé fotografie ho takto ukazují) proložené ukázkami z nové knihy.
V půl deváté, v okamžiku, kdy Josef Toufar 25. února 1950 zemřel, povstalo celé shromáždění, aby mu v modlitbě přednášené jedním z dominikánů prokázalo úctu. Prokázali mu jí všichni, ať věřící nebo nevěřící, a tak se vynořuje naděje, že se Josef Toufar stane podobným tmelícím elementem společnosti jako je tomu u sv. Václava.