Scéna.cz 

Nepopulární výročí

Mezi četnými význačnými výročími, která připadají na letošní čtyřkový rok, patří dvě, která z celkem pochopitelných důvodů zůstávají většinovou společností opomenuta anebo snad i záměrně přehlížena.
Zatímco oslavy Husova úmrtí v roce 2015 již nabírají na obrátkách, zmínku, či oficiální připomenutí skutečnosti, že v Kostnici na břehu Bodamského jezera byl již 1. listopadu 1414 zahájen církevní koncil a že tam také 3. listopadu dorazil Jan Hus, nenajdeme téměř nikde. Stále převládá poněkud zkreslená perspektiva vnucovaná generacím školáků - kostnický koncil se sešel především kvůli tomu, aby upálil Husa. Přestože i v populárních knihách se lze dočíst, že toto shromáždění mělo důležitější problémy k řešení a Husův proces byl spíše okrajovou záležitostí.

Císař Zikmund, skutečný syn svého otce, schopný politik a diplomat, ovšem provázený v našem prostředí tou nejhorší pověstí (která se již díky popularizaci mírně oslabuje), požadoval od koncilu řešení papežského schyzmatu. Byla to nepříznivá situace vysoce poškozující zájmy církve vedle dalších nešvarů, kdy v jejím čele stáli dva konkurenční papeži - jeden v Avignonu - Benedikt XIII (1394 - 1409) sesazený sice předchozím koncilem v Pise, což neuznal, dále v Římě Řehoř XII. (1406 - 1409) sesazen rovněž koncilem v Pise, což také neuznal, a dokonce i třetí "legitimní" papež zvolený v Pise 1409 Alexandr V. a jeho následník Jan XXII. (1410 - 1415). Cíl se podařilo splnit, papeži se pod tlakem vzdali úřadu a koncil zvolil nakonec jedinou právoplatnou hlavu církve papeže Martina V. (1417 - 1431). V průběhu jednání přistoupil Zikmund na určité kompromisy, když hrozilo, že se koncil rozpadne a vzdal se mimo jiné i ochrany Husa, původně zaručené glejtem. Husovo odsouzení k smrti upálením bylo tím nejextrémnějším řešením a jak to tak už bývá v našich dějinách, nemálo "polínek na hranici" přiložili Husovi nepřátelští kolegové z pražského univerzity.

Druhého pěkně zakulaceného výročí si možná ani nepovšimneme. Letos uplynulo 200 let od od obnovení jezuitského řádu v roce 1814. Učebnice dějepisu víẗězoslavně oznamují, že v roce 1773 za Marie terezie a Josefa II. byl jezuitský řád zrušen (papežem Klimentem XIV). Nad jevem, že jezuité jsou stále na světě a po listopadovém převratu i viditelně u nás, se málokdo zamyslí. Tím méně neboť zpátečnická jezuitská image jednou vytvořená jízlivostí osvícenců Jiráskovým Temnem se hluboko zakořenila v českém povědomí a bují vesele i nadále.

V případě jezuitů došlo k jistému historickému paradoxu - země, kde papežská bula o zrušení řádu nesměla být zveřejněna a tedy ani provedena, bylo Rusko Kateřiny Veliké. Ve východní ruské části Polska a v Bělorusku přežili jezuité dobu nepřízně. Tam měli své semináře, mohli studovat a působit. V Rusku byl také vzděláván a formován nový generální představený a obnovitel Tovaryšstva Ježíšova Jan Filip Roothan.

K nám se jezuité vrátili skromně a potichu až po polovině 19. století. Není příliš známý příběh Josefa Dobrovského, původně člena jezuitského noviciátu, který musel v roce 1773 opustit. Dobrovský si uvědomoval, jak nepříznivé následky má sekularizace a zrušení jezuitských škol a vyžádal si audienci u císaře Františka ve Vídni, aby ho požádal o obnovení řádu v českých zemích. Císař jej ale odkázal podle kanonického práva na souhlas pražského arcibiskupa. Josef Dobrovský se vydal do Prahy, avšak v roce 1829 zemřel na cestě v Brně.

Ze svých původních pražských sídel působí Tovaryšstvo v počtu jen několika desítek členů nyní jen u sv. Ignáce na Karlově náměstí, svá centra má na Moravě - na Svatém Hostýně či Velehradě, v Brně, Olomouci, Českém Těšíně a monopol na vzdělávání již také nevlastní, jeho priority se zaměřují na jiné oblasti jako je pastorační činnost mezi studenty a ve farnostech, duchovní cvičení apod.

Nebýt sametové revoluce v listopadu v roce 1989, zapadlo by i další výročí - 25 let od kanonizace svaté Anežky české.