Scéna.cz 

Zemřel spisovatel Arnošt Lustig

(21. prosince 1926 – 26. února 2011)
Neznala jsem ho jinak nežli jako sympatického, temperamentního a vtipného pána s šedivou hlavou. Přes svůj věk měl v sobě zvláštní jiskru, sršel vtipem a dobrou náladou, účastnil se aktivně kulturního života. Navzdory těžké nemoci to vypadalo, že tu bude navždy. Nakonec však Arnošt Lustig ve věku nedožitých 85 let nemoci podlehl. Podle svědectví ale do poslední chvíle hýřil spoustou plánů a jeho vitalita mu dodávala jakousi zvláštní sílu. Bude chybět!

Arnošt Lustig pocházel z židovské rodiny malého obchodníka. V rodné Praze vychodil obecnou školu a začal studovat na reálném gymnáziu, odtud byl ale z rasových důvodů vyloučen v roce 1941, vyučil se krejčím a v roce 1942 byl poslán do Terezína. Neblahá válečná situace mu dala poznat i další koncentrační tábory jako Osvětim a Buchenwald. Tato zkušenost stejně jako zážitky z útěku z transportu smrti v roce 1945 i to, že za holocaustu přišel o celou rodinu se stala pro jeho život a jeho literární dráhu určující. V rozhovoru o tom řekl: „Kdo byl v Osvětimi (říkám Osvětim, ale myslím celé to hrůzostrašné souostroví koncentráků), už z toho nikdy nevyjde. Přežije. Nelze ale zapomenout; nelze už psát o ničem jiném. Osvětim je moderní slovo pro Peklo. I kdyby tam byl někdo jen minutu, prošel celým Peklem. Jen těžko s tím lze žít.“

V roce 1946 začal studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd a přispívat do novin a časopisů. V roce 1948 jako válečný zpravodaj Lidových novin odjel do Izraele, odkud podával svědectví o izraelsko-arabské válce, poté pracoval v Československém rozhlase a Mladém světě, byl také scenáristou Československého filmu. Po srpnu 1968 emigroval nejprve do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, poté odjel do Izraele a nakonec do USA, kde od roku 1973 působil na Americké univerzitě ve Washingtonu. Přednášel zde film literaturu a scenáristiku a v roce 1978 zde získal titul profesor. Po roce 1989 se vrátil do Čech, v roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a aktivně se účastnil kulturního a společenského života, pravidelně byl hostem literárních festivalů.. Zejména v posledních letech získával jedno ocenění za druhým, těmi nejvýraznějšími byla Cena Franze Kafky (2008) a nominace na Mezinárodní ManBookerovu cenu za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině v roce 2009.

Na literárním kontě má desítky románů, novel a povídek, z nichž mnohé byly zfilmovány. Základním tématem jeho tvorby byly právě zážitky z koncentračních táborů, které líčí jejich hrůzy v kontrastu s vnitřní silou člověka, která mu umožňuje čelit ponížení a strázním a zachovat si lidskou důstojnost i v mezních situacích. Nejznámější díly ze 60.let, která byla rovněž zfilmována, jako Noc a naděje, Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Z dalších děl jmenujme např. Hořká vůně mandlí (sbírka povídek, 1968), Ulice ztracených (kniha povídek, Německo, 1973) , Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (próza, Kanada, 1979), Tma nemá stín (novela, Čs.spisovatel, 1991), Krásné zelené oči (1999), Zasvěcení (2002) či Okamžiky s Otou Pavlem ( 2010)

O funkci a smyslu literatury prohlásil: „Literatura je především individuální, je to citová paměť. Literatura je pokus člověka odpovědět si na otázky, na které si odpovědět nelze. Literatura připomíná nížiny i výšiny života. To nejhorší i to nejlepší, dobro i zlo, správné i nesprávné, spravedlivé i nespravedlivé. To vše je už v Bibli, ve Starém zákonu. Modlitba, dopisy, kázání – to vše je literatura. Literatura hledá odpověď na to, proč se člověk narodil, jaký smysl má jeho život; literatura je ta jediná nesmrtelnost. /.../Lidé si uvědomují, že náš svět je ohrožený. Soudím tak i podle toho, že moje knihy se čtou, mládež se zajímá, je citlivá, má instinkt mladých lidí, cítí neurčitý strach, brutalizaci dnešních poměrů a v té tragédii, o níž ve svých knihách píši, vidí modelovou situaci. V tom spatřuji důvod, proč si moje knihy oblíbila i mladá generace. Literatura je svědectví.“