Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Roman Patočka: Snažím se pronikat do všech našich repertoárově stěžejních období

autor: Archiv umělce

Jednoho z našich nejúspěšnějších houslových virtuózů Romana Patočku mohou diváci za týden slyšet ve vršovickém Vzletu na společném koncertu s orchestrem Musica Florea. Ačkoliv se program pořádaný na sváteční den 28. října bude věnovat především Zdeňku Fibichovi, zazní také jeden z houslových koncertů Antonína Dvořáka, právě v provedení Romana Patočky. Trochu jsme ho při této příležitosti vyzpovídali.

Jste posluchačem orchestru Musica Florea, znáte některé jejich romantické nahrávky?
Ano, dříve jsem znal spíš jejich barokní nahrávky a až před pár lety jsem se seznámil s Markovými symfoniemi od Dvořáka a byl jsem nadšený. Nejvíc mě oslovily tempové změny, živelnost a barevnost nahrávek.

Koncert pro housle a orchestr a moll Antonína Dvořáka jste si k provedení vybral vy?
Dvořákův koncert jsem si vybral já, napadlo mě to právě ve chvíli, kdy jsem poslouchal Dvořákovy symfonie v provedení Marka Štryncla a Musicy Florey. Potom už zbývalo nadchnout do toho i Marka. Tohoto Dvořáka jsem cvičil poprvé na soutěž Pražského Jara v roce 2003. Od té doby jsem se s ním sžil a rozhodně patří mezi mé oblíbené kusy.

Co je právě na tomto koncertu pro interpreta (ale samozřejmě i posluchače) nejpoutavějšího?
Jednak koncert složil náš nejslavnější skladatel, ale myslím že má v sobě spoustu nálad: dramatických, klidných, ale i melancholických, a někde i improvizačních ploch.

Marek Štryncl má velmi přesné představy o tom, jak má romantická hudba znít, především mluví často o flexibilním tempu atd. Co to znamená pro vás jako sólistu při hře s jeho orchestrem: v čem se musíte „sehrát“, zvyknout si?
S Markem jsme se několikrát sešli a probírali jsme místa, kde by mohla hudba být řekněme hodně flexibilní a jít třeba až na samotnou hranici (mých) možností :-) Sehrávat se nějak extrémně nemusíme. Jsem zvyklý poslouchat orchestr, i tempově, a hlavně se nechat spontánně ovlivnit. Většinou na první zkoušce jedu nekompromisně tak, aby vyzněla zcela jasně má představa, a pak už nechám věcem přirozený vývoj a najdu vždy kompromis.

Může vás přímo během koncertu něco zaskočit, například tempové změny, pro které se Marek rozhodne spontánně?
Vzhledem, že k tomu, že tempové změny jsou ty, oč tu běží, tak si myslím, že by mě zaskočit neměly... Ale člověk nikdy neví, je to přeci jen naše první spolupráce tohoto druhu.

Na jaký hrajete nástroj? Je důležité, aby měl houslový virtuóz starší nástroj z rukou konkrétního mistra houslaře nebo dílny?
Já hraji na italský nástroj Felixe Mori Costy z roku 1809, ale pro tento koncert jsem si zapůjčil velmi vzácný nástroj, který je 374 let starý a zní úžasně. Za nejdůležitější u nástroje povazuji, aby hráče inspiroval, aby se mu líbil i vzhledem, aby s ním hráč celkově souzněl. Každý jsme jiný, někomu se hraje dobře na současné moderní nástroje a najde to souznění právě zde. Velmi často jsou staré nástroje daleko citlivější i na mírné změny klimatu a projevuje se to například selháváním zvuku na určitých tónech. A v neposlední, smutné řadě moderní nástroje jsou stále cenově dostupnější než ty staré.

Mimochodem, jak vlastně dohromady zní barva vašich houslí s nástroji Musicy Florey, která dbá na to, aby hráči měli staré originály nebo repliky, a má z principu jiný zvuk než „běžný“ orchestr?
Myslím, že u smyčců jde hlavně o osazení střevových strun, které nabízejí jiné zvukové možnosti a barvy. A vzhledem k nástroji, který jsem si zapůjčil, bude souhra jedinečná.

Jste pět let koncertním mistrem FOK, jak se teď v symfonickém orchestru cítíte? Měl jste nějaké představy a očekávání, když jste přijímal jmenování, a naplnily se?
Vážím si toho, že mě orchestr přijal jako koncertního mistra a respektují mě. Rád pracuji v kolektivu, baví mě sledovat pracovní proces od první zkoušky do koncertu a být toho součástí. Oceňuji, že mohu i do jisté míry přinášet podněty do výběru sólistů i dirigentů, což mne příjemně překvapilo. Jinak jsem život v orchestru znal z dob svého angažmá u Německého symfonického orchestru Berlín.

Představuje taková práce i nějaká omezení? Méně hostování s jinými orchestry, méně možností hraní na festivalech nebo podobně?
Myslím si, že hostování u pražských orchestrů to poznamenat mohlo a nabídek je o trochu méně, ale za hranicemi Prahy se to nijak zvlášť neřeší. Podívejte se na Českou filharmonii, tam ještě nedávno dělali koncertní mistry tři naši špičkoví sólisté. Za skloubení sólové, komorní a orchestrální koncertní činností vděčím vstřícnosti své kolegyně Rity Čepurčenko.

Také jste jednou říkal, že pro hráče není zdravé, když zůstává příliš dlouho členem jednoho tělesa. Jakou máte vy prevenci proti „ustrnutí“, jestli se vám vůbec něco takového může stát?
Vidíte, na to si už nevzpomínám, ale myslím, že nejdůležitější je, tzv. osobní hygiena. Tím myslím udržovat se cvičením, umět se poslouchat kritickým uchem a nebýt hned se vším spokojený.

Každý výrazný sólista uvádí výčet ocenění z nejrůznějších soutěží. Já pocházím z tanečního oboru, kde mezinárodní baletní soutěže jsou většinou ohraničeny mladou dospělostí, nejvíce se jich účastní studenti vyšších ročníků tanečních konzervatoří či čerství absolventi, pak už se jezdí tančit na galavečery, ale bez trofejí. Jak je to v hudbě? Patří soutěže také mladým, aby na sebe upozornili, nebo věk a životní fáze tolik nerozhoduje?
Myslím si, že je to všude stejné. Téměř všechny soutěže mají nějaké více či méně studentské věkové ohraničení. Existuje ale i několik uznávaných soutěží, které tento limit překračují a jsou až do 35 let.
Tím, že se zúčastníte soutěží, se o vás začne mluvit a psát a dostáváte se do povědomí organizátorů a producentů. To je jednoznačné. Ve chvíli, kdy se etablujete na sólovém poli, už v podstatě nemusíte psát o vyhraných soutěžích, to je spíš pro posluchače, kteří si rádi přečtou program a mají dobrý pocit, že před nimi stojí slávou ověnčený sólista.

I v tanečním oboru mám se soutěžemi trochu „problém“, protože podle mého názoru umělecký výkon nejde změřit, zvážit, spočítat, je individuální. A tak se vlastně hodnotí dispozice a dokonalost naučené techniky. Jak to cítíte v hudbě a jaká kritéria se hodnotí třeba ve vašem oboru?
Je to samozřejmě stejně problematické jako v ostatních uměleckých oborech, kde se nedá něco změřit přístrojem. Vždy všem říkám: Je to takhle – vezměte si stejné účastníky soutěže, udělejte 2 poroty a budete mít pravděpodobně jiné výsledky. Tu a tam se zadaří, že máte tak výjimečného hráče, že si získá srdce a body všech. Mnohdy se stačí podívat na výsledek ceny publika a poroty. Zjistíte, že se neshoduje.
Jinak v našem hudebním oboru se hodnotí obvykle technické chyby, někdy pamětní chyby, intonace, rytmus, souhra s dalším nástrojem či nástroji a určitý celkový přednes a umělecký dojem. Každý z porotců má pochopitelně trošku odlišná kritéria.

Jakému hudebnímu období dáváte přednost coby posluchač? Jakého umu a kvalit si ceníte na jiných hráčích?
V podstatě neupřednostňuji jedno období před jiným. Snažím se pronikat do všech našich repertoárově stěžejních období, užívat si jejich odlišnost od ostatních a hledat a osvojovat si dané výrazové prostředky. Nejvíce si cením hudební spontánnosti, tvoření během výkonu. Ne technicky dokonalého, ale neosobního výkonu.

Vizitka:

Houslista Roman Patočka patří mezi výjimečné osobnosti současné generace sólistů. Po absolvování Pražské konzervatoře (Dagmar Zárubová) a Akademie múzických umění (Ivan Štraus) prohluboval dále své zkušenosti na hudebních institucích v zahraničí. Nejprve v Utrechtu (Keiko Wataya) a dále v Lübecku u Shmuela Ashkenasiho. Široký studijní záběr dokázal Patočka dokonale zužitkovat na řadě hudebních soutěží. Je vítězem a laureátem na Soutěži Pražského jara, Leopolda Mozarta v Augsburku, Pablo de Sarasate v Pamploně, Václava Humla v Záhřebu, Flame v Paříži, Maxe Rostala v Berlíně a dalších.

Roman Patočka vystupuje jako sólista s renomovanými orchestry v České republice i v zahraničí (Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Hamburští symfonikové, Nagojská Filharmonie, Symfonický orchestr Navarra, Záhřebská Filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie). Spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem, Vladimírem Válkem, Jakubem Hrůšou, Douglasem Bostockem, Heiko Mathias Förster, Georgem Fritzschem, Vojtěchem Spurným, Janem Talichem, či Stanislavem Vavřínkem. Pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase provedl Janáčkovo Putování dušičky se Státní filharmonií Brno a spolupracoval s Komorním orchestrem Berg na světové premiéře České rapsodie pro housle a orchestr Bohuslava Martinů. v roce 2014 provedl světovou premiéru houslového koncertu Adama Skoumala na festivalu Pražské jaro. v sezóně 2008/2009 byl koncertním mistrem Německého symfonického orchestru Berlín. V roce 2015 debutoval s Českou filharmonií v houslovém koncertu Jana Hanuše.

Je ale také členem klavírního Eben tria a smyčcového Talichova kvarteta. Spolupracuje se špičkovými českými i zahraničními interprety, jako je např. Jiří Bárta, Igor Ardašev, Adam Skoumal, Martin Kasík, Radek Baborák, Roberto Giordano, José Gallard, Maciej Pikulski, Jennifer Frautschi či Daishin Kashimoto. Reprezentoval Českou republiku na světové výstavě EXPO 2005 v japonském Aichi. Vystoupil na festivalech Les Heures Romantiques au Pays de Monthodon, Lange Nacht der Musik ve Vídni, Les Journées Romantiques du Vaisseau Fantôme v Paříži, Shafran Festival na zámku Waldenburg, Pražské Jaro, Chopinův festival v Mariánských Lázních, Pražské hudební slavnosti a dalších. Účinkoval v řadě Avro Klassiek v holandské Concertgebouw a v cyklu Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. V roce 2008 bylo vydáno ve Francii jeho debutové CD s klavíristou Frédéricem Lagardem, v roce 2011 nahrál čtyři houslové koncerty Františka Bendy společně s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta. Natočil snímky pro Český rozhlas, BBC Radio 3, ORF, Radio 4 Netherlands, Radio Classic France, Rumunský rozhlas a japonskou televizi NHK.

📘 www.musicaflorea.cz

20.10.2025 11:10:37 Lucie Kocourková | rubrika - Rozhovory

TIP!