Scéna.cz 

Česká baletní symfonie

Čtyři choreografie tří různých generací českých choreografů se prezentovaly v premiéře Baletu Národního divadla v Praze. Jak z titulu vyplývá, hledáme v představení záchytné body k hudební symfonii. Najdeme ji v příměru čtyř částí baletního večera. Z hudebního hlediska najdeme pouze části symfonií, Largo z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka a 2. větu Symfonie č. 3 a Inventions ze Symfonie č. 6 Bohuslava Martinů v první části večera tvůrčí dílny Petra Zusky, choreografa a šéfa Baletu Národního divadla.
Dílo nazvané iniciálami D.M.J. 1953–1977, tří hudebních velikánů české hudební tvorby Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, je smutné nejen dramaturgickým výběrem hudby, ale i smyšleným příběhem o dívce, jejíž jméno pravděpodobně odpovídá iniciálám zmiňovaných jmen.
U náhrobku dívky, která předčasně zemřela, bdí její partner a setkávají se tam i její přátelé. Vytane nám na mysli jakási novodobá Giselle, hrdinka romantického baletního příběhu. Dívka se zjevuje, jakoby nám chtěla potvrdit duchovní existenci zemřelých. Sbor několika tanečních párů v opakovaných a přesně cizelovaných tanečních sekvencích, dokresluje spolu se scénickými prvky – červenými květinami zavěšenými v prostoru, katafalky a náhrobky nostalgickou atmosféru.
Zřejmě bylo autorovi opravdu moc smutno, když si zvolil tyto skladby. Bohužel se v programu Národního divadla nedopátráme přesných informací o hudebních ukázkách.

Druhá část České baletní symfonie není o moc veselejší. Choreograf Tomáš Rychetský si vybral klavírní sonátu 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka ve zvukovém aranžmá Ondřeje Urbana. Opět téma tragické o nešťastně zemřelém.
Taneční jazyk má výhodu, že i abstraktními obrazy můžeme chápat dramatické situace. Hned na začátku vidíme skon člověka, přesněji řečeno pád do prázdna. Na sugestivní scéně Milana Caise a Ondřeje Eremiáše sledujeme dále tři dívky, které na dvou oddělených světelně obskurních prostorech vyjadřují svůj vztah k mrtvému. Příběh není podstatný, důležitá jsou sdělení, která nám tanečnice v černém výrazně předávají. Nevyřčené ticho jako titul odpovídá taneční metafoře.

Choreografická kompozice Zuzany Šimákové získává tak dobrou pozici v komponovaném večeru, protože divák se chce bavit, nejen truchlit. Dílko rané, ale s nábojem vtipu a ironie o polovičatosti jednání lidí. Název 6/2 člověka nám toho moc neozřejmuje, nicméně je jasné, že 6 zúčastněných tanečníků nám popisuje charaktery a temperamenty mužů. Snad s jejich lehkovážností, ješitností i někdy marnou snahou zaujmout za každou cenu. Malé trampolíny skryté v kulatých sedačkách podněcují i usměrňují taneční pohyb, jakoby nedokonale zvládnutý. Otázkou je, proč mladá choreografka volila niterné dílo Bedřicha Smetany Z domoviny (Moderato a Andantino), skladbu pro housle a klavír. Holka Modrooká z Českých tanců Otakara Ševčíka s tématem svým hudebním vtipem i virtuozitou přímo souvisí, ale Smetana by jistě zůstal zmaten nad použitím nebo zneužitím svého díla hluboké citové hodnoty.

A konečně po dlouhé odmlce znovu vidíme v mladé interpretaci nadaných českých tanečníků Národního divadla Sinfoniettu Jiřího Kyliána. V roce 60. narozenin tvůrce i ohodnocením jeho geniálního choreografického díla divadelní Cenou Thálie za celoživotní dílo, získává obnovená premiéra Sinfonietty důležitý význam pro repertoár i dokázání technické jistoty a výrazové bohatosti baletního souboru.
Obraz ztracené vlasti se díky velkolepé symfonické skladbě Leoše Janáčka přerodil Jiřímu Kyliánovi v roce 1978 v taneční hymnus. Choreograf ztvárnil v 80. letech řadu děl na českou hudbu, jakoby tím vyjadřoval svůj hluboký vztah k české hudbě a domovu. Jedná se o absolutní pochopení hudby, o rozklad tónů v prostoru a čase a snad o ještě dokonalejší umělecký stupeň nebo spíše vrchol v jazyce tanečním. Sinfonietta byla začátkem Kyliánova světového úspěchu a od té doby je jméno českého choreografa skloňováno ve všech světových jazycích. 14 tanečníků takřka bez dechu a zastavení spíše létá než tančí. Sinfoniettu více popisovat nemá smysl. Je nutné ji vidět, slyšet a zažít.
Bohužel pro Národní divadlo v Praze je nemožné ani pro premiérová představení interpretovat hudbu s živým orchestrem. Takže slyšíme pouze nahrávku. A to je ostuda. Kde jinde by měla hudba žít živě než v tomto stánku českého umění.

Národní divadlo Praha – Česká baletní symfonie. D. M. J. 1953–1977 – A. Dvořák, B. Martinů, L. Janáček. Nevyřčené ticho – L. Janáček. 6/2 člověka – B. Smetana, O. Ševčík. Sinfonietta – L. Janáček. Choreografie Petr Zuska, Tomáš Rychetský, Zuzana Šimáková, Jiří Kylián. Premié­ra 20. 9. 2007.

Zdroj Hudební rozhledy 11/ 2007 - Marcela Benoniová

5.11.2007 23:11:05 Redakce | rubrika - Recenze