Scéna.cz 

Poprvé doma – Myslivečkova Antigona

Prvním uvedením opery Josefa Myslivečka Antigona ve skladatelově domovině zahájila novou sezónu opera Národního divadla. Je smutné, že běžný provoz českých operních divadel, tolik bažících po nenáročném divákovi, málokdy nabízí něco jiného, než 20-30 obehraných titulů. Kdyby se dramaturgové ohlédli po operní literatuře, našli by leccos pozoruhodného. A kdyby to dělali programově, jistě by přesvědčili své návštěvníky, že opera není jen Verdi. O cosi takového se z času na čas pokusí právě Národní divadlo. Ačkoliv působí tyto snahy jaksi živelně, až aleatoricky, přece můžeme díky nim vidět opery Veidlovy, Karlovy, Nymanovy či Glassovy. Vždy ale pouze pro několik repríz, často před prázdným hledištěm – problémem zřejmě je, že Národní divadlo doposud své diváky nepřesvědčilo o kvalitě těchto děl a že je pro Národní divadlo pokrytecky přijatelné recyklovat naprosto neakceptovatelnou Aidu nebo Rusalku a zároveň na tiskových besedách tvrdit něco o vlastní progresivitě.

Nová inscenace vznikla v koprodukci s letním festivalem v německém Rheinsbergu, autorsky ji připravil šéf opery Jiří Nekvasil, hudebně Roger Goggasch. Libreto, jež podle dobové manýry volně fabuluje některé motivy z dochovaných dramat thébského okruhu (Aischylos, Sofoklés, Euripidés), režisér interpretuje politicky. Přímočaře a razantně, po vzoru svých německých kolegů. K interpretaci zde dochází ovšem jenom na úrovni libreto – inscenace, což je v případě předmozartovské opery spíše pravidlem. Zjednodušeně řečeno – tyran Creonte vládne diktátorsky v podrobených Thébách. Pochybnosti o své legitimitě chce odstranit kromě jiného teologickým ospravedlněním, obrací se proto ke kněžce Antiopé, ve skutečnosti převlečené Antigoně.

Pokud režisér nalezl jako základní řešení anonymní prostor byrokratické kanceláře (výprava Daniel Dvořák), upomínající na neutěšený svět Orwellova románu 1984, může to být řešení nosné. Až na detaily vede postavy k logickému jednání v jím nově určených vztazích – z tohoto hlediska je již spíše nadbytečným, že Creonte má podobu Lukašenka a Antigona Timošenkové. Problém ovšem vzniká v okamžiku rozuzlení složité zápletky ve 3. dějství, kdy se leckterý divák rozesmál, zatímco na jevišti se hrálo vážně. V tomto okamžiku se konstrukce hroutí, jakkoli je sympatická. Snad mělo být škrtů ještě více. Body režisérovi ale přiznávám za myšlenkovou polemiku se závěrem opery – v optimistickém jásajícím davu vidíme vítězku, Antigonu, kterak nacvičuje řečnická gesta svého předchůdce, což nedává velkou naději na změnu: tyranie se mění v novou tyranii.

Dílo vznikalo v Německu a překvapuje proto, že na něm není vidět pověstnou německou důslednost a perfektnost. Nechyběla jenom režisérovi, ale také dirigentovi (opět skřípala dechová sekce!). Role Creonta je snad nad síly lotyšského tenoristy Jānise Kurševse (i když odhlédneme od ohlášené indispozice). Mladá Hyun-Ju Parková zvládla obtížnou titulní roli dobře, ale nejsem si jist, nezahrává-li si tato talentovaná sopranistka s vlastním hlasem. K těm nejlepším rozhodně patřili mistrovský kontratenor Steve Wächter v extrémně náročné roli Euristea a jediná Češka v produkci Kateřina Kněžíková, ačkoli také u těchto zpěváků platí, že na takovéto úkoly mají ještě čas. Svých rolí dostáli Bonnie Cameronová jako Alceste (v roli médského pastýře přepsaného na ženskou postavu) a Johannes Weiss jako Learco.

Psáno z 1. reprízy dne 3. 9. 2006 ve Stavovském divadle.