Zelenkovy orchestrální kompozice
autor: archiv
V Supraphonu vyšla na CD s jedenáctiletým zpožděním, v bookletu nijak nevysvětleným, pozoruhodná digitální nahrávka instrumentálních skladeb Jana Dismase Zelenky. Zatímco starší české snímky zejména orchestrálních skladeb, pokud vůbec byly nahrány, byly interpretačně koncipovány tradičně, je pojetí Václava Lukse a jeho kolegů výrazně poznamenáno nekompromisním úsilím o historicky poučenou barokní interpretaci, jak ji její obětaví nadšenci pěstovali v 80. a 90. letech. To je zásadně bez vibrata, křehkým, do maximální dynamiky nikde nezesilovaným tónem, s převahou rychlých až velmi rychlých temp. Jsou to výkony velmi vyrovnané, pozoruhodně čisté v intonaci a komorně znějící. Zdá se mi, že ona komornost, vyjádřená jak způsobem hry, tak i počtem nástrojů, jimiž jsou obsazeny jednotlivé orchestrální skupiny, je tu příliš velká.
Václav Luks vyslovuje v bookletu názor, se kterým přišli jen jako s dohadem bez jakékoliv pramenné opory někteří čeští muzikologové: že skladatel orchestrální díla, jež souhrnně označil jako „šest koncertů, ve spěchu komponovaných v Praze roku 1723“, psal pro kapelu hraběte Hartiga a ta je snad hrála. Nelze to žádnou dnes známou skutečností potvrdit ani vyvrátit. To však platí i o druhém názoru na určení těchto skladeb: Zelenka je možná připravil pro svého mistra Johanna Josefa Fuxe a jeho vídeňskou dvorní kapelu, která v této době byla v Praze a u příležitosti zdejších korunovačních slavností premiérovala Fuxovu operu Costanza e fortezza (a Zelenka s ní u této příležitosti hrál na kontrabas). Při tomto předpokladu by ovšem bylo nutné počítat s větším obsazením: nejméně tak početným, na jaké byl Zelenka zvyklý z Drážďan. Také tady se hrálo v mnohem větším obsazení, než mají tyto snímky s pouhými třemi primy, dvěma sekundy a violami, violoncellem, kontrabasem a ostatními liniemi partitury po jednom. Zvuk souboru Collegium 1704 je přece jen útlý a neodpovídá orchestrální atmosféře, ve které byl Zelenka roku 1723 v souvislosti s Fuxovou operou i vlastním melodramatem. Výrazně je to patrné ve srovnání se zařazenou komorní skladbou – Sonátou č. 3. Nejen ona, ale i orchestrální skladby tu znějí komorně.
Supraphon SU 3858-2
Jan Dismas Zelenka: Ouverture a 7 concertanti in F, Sonáta č. 3 B dur pro hoboj, housle, fagot a basso continuo, Concerto a 8 concertanti in G, Hipocondrie a 7 concertanti in A, Symphonie a 8 concertanti in a (jen III. a V. věta)
Soubor Collegium musicum od cembala řídí Václav Luks, sonátu hrají Elsa Frank – hoboj, Eckhard Lenzing – fagot a Václav Luks – cembalo
Hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Jiří Hesoun, 2005; Celkový čas 67:21
TIP!
Časopis 20 - rubriky
Články v rubrice - CD boxy
Hlaskontrabas Oktet vydává nové „severské” album
Unikátní hudební formace Hlaskontrabas Oktet, kterou tvoří čtyři zpěvačky a čtyři kontrabasisté pod vedením Pe ...celý článek
Časopis 20 - sekce
DIVADLO
Festival queer divadelního umění WILD!
Poslední květnový týden zavítá do pražské Venuše ve Švehlovce mezinárodní festival WILD!, který představí soud celý článek
HUDBA
Letošní KAMEN!CE jedinečná hudební dramaturgie
Festival KAMEN!CE zveřejnil kompletní line-up. Během tří dnů, od 6. do 8. června 2024, vystoupí v rámci čtvrté celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velkolepá válečná freska
Příliš vzdálený most
Velkolepá rekonstrukce útoku spojeneckých výsadkářů za 2. světové války v rámci operac celý článek