Scéna.cz 

Oslava VŘSR?

Říjnová revoluce vyžene do emigrace Balerinu - Olgu Spesivcevovou v Rudé Giselle a rozdrtí životy cara a jeho rodiny v Rasputinovy. Už podruhé probleskne v tanci revoluční téma, tentokrát příznačně 7. listopadu jako jakýsi antisvátek chmurného výročí, v inscenaci baletu Rasputin, se kterou vystoupilo v Praze Slovenské národní divadlo.
Mladý slovenský choreograf Ján Ďurovčík společně s hudebním skladatelem Henrichem Leškem stvořili na podkladě osudů jedné z nejrozporuplnějších postav ruských dějin, Grigorije Jefimoviče Rasputina dobře čitelný příběh o víře, moci a lásce, v němž se hrdinové jaksi usilovně snaží přesvědčit o svých pocitech nejen tanečními ale i expresivními hereckými prostředky.

Na scéně z geometrických obrazců v barvách bílé, černé a červené (v podobných barvách a jejich valérech jsou i kostýmy), kde vždy je v nějaké formě i pravoslavný kříž, se odvíjí drama zázračného léčitele a téměř světce ale i šarlatána a zvrhlíka (slovo rasputin znamená v ruštině zvrhlík), který na jedné straně zachraňuje z lásky život mladého careviče a na druhé straně zneužívá svého vlivu k manipulaci s okolím. Jeho uhrančivému kouzlu, vyjádřenému spíše vnějšími znaky - černým oděvem, vlasy, vousy - než v projevu, se neubrání nikdo (komické scény s "obdivovatelkami"), ani carevna a car, a až ruka vraha zastaví jeho neblahé působení.
Dramatičnost příběhu, skvělý výkon Juraje Vasilenka jako Rasputina, emotivně podaná Carevna Sandry Peron (pasáže s Rasputinem, lyrická scéna za závěsem) a dětsky přirozený Michal Kováč v dvojroli mladého careviče a malého Rasputina v úvodu, barevné ladění (scéna Boris Kudlička, kostýmy Alexandra Grusková) vytvářejí sice zajímavou podívanou nicméně celkový dojem z představení není více než neutrální.