Scéna.cz 

Wagner v Bavorské státní opeře - ohlednutí

Milovníci oper Richarda Wagnera si v Mnichově opravdu přijdou na své. V letošní sezóně byl dvakrát cyklicky uveden celý Prsten Nibelungův (dirigent Zubin Mehta) a tři další inscenace: Tannhäuser (4x), Parsifal (5x), Lohengrin (5x). V rámci letošního letního operního festivalu má 29. 6. premiéru opera Mistři pěvci norimberští a následovat budou další čtyři reprízy.
V dubnu mohlo mezinárodní publikum v Mnichově vidět Parsifala a Lohengrina, první představení letošní série Parsifala se uskutečnilo 4. 4. 2004. Inscenace režiséra Petera Konwitschneho, která měla premiéru v roce 1995, však příliš nezaujala ani po výtvarné stránce, ani vedením pěvců. Zde se dokonce režisér dopustil prohřešku proti logice děje, když v závěru 1. dějství při scéně odhalení sv. Grálu nenechal Parsifala celému rituálu přihlížet.

Ani obsazení náročných sólových rolí nebylo hvězdné. Ze všech pěvců nejvíce zaujal Jan-Hendrik Rootering v roli Gurnemanze a za Franze-Josefa Kapellemanna zaskakující Tom Fox jako Klingsor. John Keyes zpíval titulní roli s přehledem, nicméně fyzicky než jako „čistý bloud“ působil spíše jako Tarzan či indián (též vinou kostýmu). Poněkud matným Amfortasem byl Alan Titus, Kundry zpívala Gabriele Schnaut. Svou hvězdu mělo ovšem toto představení za dirigentským pultem. S naprostým přehledem tímto představením v Mnichově debutoval mladý dirigent Philippe Jordan, ověnčený již úspěchy z Berlína, Říma, Houstonu, Vídně i Metropolitní opery v New Yorku. Výborný orchestr Bavorské státní opery reagoval na jeho přesně modelovaná gesta velice citlivě a přesně. Bylo radostí sledovat, co Jordan všechno dokáže ukázat. Navíc měl velký smysl pro celkovou tektoniku díla, naprosto neomylně a dramaticky správně vycítil metrum každé fermaty, výborně volil tempa (na nahrávkách se liší pojetí různých dirigentů až o 50 minut!) a vystavěl jednotlivé scény. Je to jeden z nejtalentovanějších dirigentů nastupující generace (nar. 1974), který má jistě velkou kariéru před sebou.
V podobných superlativech již nelze hovořit o dirigentovi Philippu Auguinovi, který 30. 4. řídil Lohengrina. Jeho příliš racionální pojetí postrádalo větší smysl pro nuance, z orchestru se ozývaly nepřesnosti (což v Mnichově nebývá zvykem) a ani souhra mezi sborem a orchestrem nebyla vždy naprosto ideální. Moderní inscenaci na poměrně náznakové scéně vytvořil v roce 1999 dnes již zesnulý režisér Götz Friedrich. Svou koncepci založil na ostře profilovaných charakterech všech postav a jejich zcela jasném jevištním vedení. Významnou součástí jeho koncepce byla i práce se světlem, dotvářející jednotlivé dramatické situace. Obsazení mužských rolí bylo perfektní. Představení dominoval Ben Heppner v titulní roli, jeden z nejlepších světových tenoristů současnosti. Jeho průrazný, výborně posazený hlas měl jak dostatečný dramatismus, tak potřebnou lyrickou něhu. Vynikající byl již tradičně René Pape jako král Jindřich, Bo Skovhus v roli hlasatele i Sergej Leiferkus v roli Telramunda, byť není typickým pěvcem tohoto oboru. Ve stínu vynikajících mužských výkonů byly kreace Melanie Diener v roli Elsy i Lioby Braun jako Ortrudy. Obě představení byla nadšeně přijata zcela vyprodaným hledištěm.