Scéna.cz 

Hudební rozhledy 10/18

Severočeská filharmonie Teplice slaví v roce 2018 dvě jubilea – 180 let od založení stálého orchestru v Teplicích a 70 let od jeho poválečného obnovení. Po dlouhých 21 letech má opět českého šéfdirigenta, kterým je od nadcházející sezony doc. Petr Vronský. Začátek jeho profesní dráhy však patřil houslím. Na otázku proč je záhy vyměnil za dirigentskou taktovku a jak dnes, s odstupem času, tento krok vnímá, odpověděl: „Věrný rodinné tradici (můj otec Karel Vronský byl koncertním mistrem a profesorem konzervatoře) jsem i já chtěl být zpočátku koncertním mistrem České filharmonie nebo Národního divadla. A i když jsem během studia hrál 24 capriccií N. Paganiniho a světové houslové koncerty, tak abych pro toto povolání získal náležitou orchestrální praxi, byl jsem zároveň zaměstnán v Moravské filharmonii Olomouc a v operním orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Bylo to však pro mě natolik inspirující, že jsem se po absolutoriu konzervatoře věnoval už jen dirigování“...

Letní slavnosti staré hudby si na rozdíl od např. stylově pestrého Hudebního festivalu Znojmo či Smetanovy Litomyšle s jejími výtvarnými přesahy mohou v Praze dovolit být dramaturgicky vycizelovaným luxusem. Při svém letošním 19. ročníku se sedmi koncerty nápaditě kroužily po zemích kolem Středozemního moře. Kromě tří recenzovaných koncertů bylo součástí festivalu vystoupení ženského vokálního souboru Tiburtina Ensemble, který pod vedením Barbory Kabátkové uvedl jednohlasé středověké laudy. Do mnohotvárného hudebního dění barokní Neapole posluchače přenesla anglická virtuoska na historické harfy Sarah Louise Ridy, sopranistka Lore Binon a její belgičtí krajané – pištec a dudák Jowan Merckx a teorbistka Sofie Vanden Eynde. Španělskou hudbu prezentoval Euskal Barrokensemble v čele s hráčem na barokní kytaru a lavtu Enrikem Solinisem a vystoupila tu také polská Orkiestra Historyczna s uměleckou vedoucí Martynou Pastuszkou...

I v letošním roce zamířilo do bašty Wagnerova dodnes fascinujícího operního odkazu – Festspielhausu v Bayreuthu – na tisíce jeho fanoušků. Na programu již 107. ročníku zde od 25. 7. do 29. 8. probíhajícího festivalu bylo tentokrát celkem 32 představení, jimž vévodila nová inscenace Lohengrina v hudebním nastudování Christiana Thielemanna a režii Yuvala Sharona. Kromě toho se na festival vrátila vloni premiérovaná inscenace Mistrů pěvců norimberských a několik starších produkcí od Bludného Holanďana německého režiséra Jana Philippa Glogera z roku 2012, přes úspěšné inscenace Tristana a Isoldy Kathariny Wagner (2015) a Parsifala režiséra Uweho Erika Laufenberga (2016) až po Valkýru z roku 2013 (režie celého Ringu se tehdy ujal Frank Castorf), kterou organizátoři na program zařadili výhradně kvůli Plácidu Domingovi. Mistr však tentokrát – po osmnácti letech, kdy tu zpíval Siegfrieda – do Bayreuthu zavítal podobně jako do Stavovského divadla v roli dirigenta…
Některé poklady minulosti se nám až se šibalskou radostí schovávají, jakoby si chtěly vychutnat to překvapení, až je někdo vyjme z úkrytu a bude se kochat jejich novou přítomností – s údivem nad jejich ztvárněním, nad jejich příběhem, nad krásou všech detailů i celkového tvaru, nad souhrou použitého materiálu a jeho zpracování, zkrátka nad harmonií. Dýchne na nás kouzlo minulosti a zároveň i predikce něčeho, čeho by mělo být naší snahou také tak dosaženo. Takovým skrytým pokladem se ve světě klavírního umění zejména posledního čtvrtstoletí stalo interpretační umění francouzské klavíristky první poloviny dvacátého století Marcelle Meyer. Od 60. let minulého století byly – její jméno a zejména nahrávky – v povědomí společnosti nejen mimo Francii známy jen v užších pianistických kruzích a mezi fajnšmekry. Původní originální záznamy, ohlasy, kritiky a oznámení jsou totiž především cílem sběratelů, kteří neváhají zaplatit velké sumy za „obchod“ s nimi...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 10/18