Scéna.cz 

Rossiniho a Bednárikova operní komedie

Druhým titulem, který slovenský soubor představil pražskému publiku, byla Rossiniho Popelka. Režisér Jozef Bednárik ve spolupráci se scénografem Vladimírem Čápem a kostýmní výtvarnicí Ludmilou Várossovou pojal tento známý pohádkový příběh jako jakési prolínání snu a reality. Popelka je v jeho koncepci nevlastní dcerou bohatého majitele fitness-centra, ze které si otčím i sestry udělali ve svém „paláci“ uklízečku. Únik z ponižující reality pro ni představuje stará pohádková kniha, při jejímž čtení sní o bílém princi, který se při výběru nevěsty nenechá ovlivnit pouze vnější krásou, ale dá především přednost čistému milujícímu srdci.

Režisér v inscenaci určil zvláštní pozici postavě filozofa Alidora, jenž se v jeho pojetí stává jakýmsi „kouzelníkem“ a iniciátorem veškerého dění na jevišti. Právě on způsobí, že se Popelčin naivní sen postupně začíná naplňovat - do fitness-centra díky němu opravdu přichází v přestrojení za komorníka samotný princ Ramiro. Zatímco se její namyšlené sestry dvoří za prince převlečenému komorníkovi Dandinimu, Ramiro a Popelka se do sebe zamilují. Alidoro poté rovněž doprovází krásně oblečenou Popelku do královského zámku, kde se dívka okamžitě stává středem pozornosti celé společnosti. Princ Ramiro je natolik uchvácen její krásoum, že se jí rozhodne (stále v přestrojení za komorníka) požádat o ruku. Popelka souhlasí, rozhodne se ale okamžitě odejít ze zámku s přáním, že ji Ramiro musí poznat v její každodenní podobě, přičemž jako poznávací znamení mu zanechá svůj stříbrný náramek. Děj opery se poté přenáší zpět do fitness-centra, kde princ v uklízečce Popelce nakonec pozná svou milovanou dívku a společně oslaví svatbu. Na velkou hostinu nakonec Popelka pozve i nevlastního otce a zlé sestry, kterým na usmířenou symbolicky ukrojí kousek ze svého svatebního dortu.

Jako Popelka se pražskému publiku představila mezzosopranistka Denisa Šlepkovská, která zaujala především krásným stylovým zpíváním, ale rovněž přirozeným hereckým projevem. Výbornými protihráči se jí stali tenorista Oto Klein (naivně zasněný princ Ramiro), basista Peter Mikuláš (požitkářský Don Magnifico), sopranistka Petra Nôtová a mezzosopranistka Monika Fabiánová (zlomyslné sestry Clorinda a Tisbe) a barytonista Ján Ďurčo (tak trochu šaškovský komorník Dandini). Pěvecký part filozofa Alidora výsostně zpíval basista Gustáv Beláček, jenž dokázal prostřednictvím svého technicky dokonale vedeného hlasu, ale rovněž střídmými hereckými prostředky vtisknout této tajemné postavě punc opravdové výjimečnosti.
Dílo hudebně nastudoval dirigent Dušan Štefánek. Orchestr hrál pod jeho snad až příliš zatěžkaně a místy se nevyvaroval rovněž určitých rytmických nepřesností. V představení se nadále spolehlivě prezentovali také někteří členové pěveckého sboru SND pod vedením sbormistra Kolomana Kovácse.

Operní soubor Slovenského národného divadla z Bratislavy předvedl při tomto letošním pražském hostování dvě velmi dynamické produkce neprávem opomíjených děl světového hudebně-dramatického repertoáru. Oba režiséři nabídli jejich pozoruhodný inscenační výklad, jednotlivé role zpívali pěvecky, herecky i pohybově mimořádně disponovaní pěvci. Troufám si říci, že celkovou úrovní obou představení byla tentokrát (nejen) pražským operním souborům udělena velká lekce.