Scéna.cz 

Martinů Juliette - Zapomenutá minulost

Každý operní dům se snaží přitáhnout posluchače něčím novým, nezvyklým a zajímavým. To bylo pravděpodobně podnětem i pro Václava Talicha, když oslovil Bohuslava Martinů, aby napsal operu pro Národní divadlo. Výsledkem tohoto snažení byla světová premiéra opery Juliette v Národním divadle v hudebním nastudování Václava Talicha a v režii Jindřicha Honzla, kterého si Martinů vyžádal. Stalo se 16. března 1938.

Opera Juliette bývá označována jako lyrická surrealistická opera. Martinů ji charakterizoval jako podivnou hrou fantazie, která nemá děj, jako síť nepředvídaných situací a nelogických závěrů. Martinů, rovněž autor libreta (na text díla francouzského dramatika Georgese Neveuxe), kladl veliký důraz na text a práci se slovem. Svědčí o tom například jeho připomínky k přípravě pražské premiéry: „… dost by mi bylo líto, kdyby „bonjour“ nahradili dobrým dnem. Bonjour je vlastně mezinárodním slovo jako víkend, sexappeal atd. Nahradíte-li je dobrým dnem, ztrácí ten šarm těkavosti a neurčitosti a zvláštního procesu myšlenek. „Dobrý den“ nemá humor, je docela vážné. Jde o zvuk, zvukovou hru…“
Opera je náročná na sledování i poslech. Rychlý sled krátkých motivů vyžaduje pozorného posluchače. Střídání komických a dramatických scén, recitativy, polomluvené – polozpívané slovo.
Hlavní hrdinka Juliette v podání Alžběty Poláčkové působila velice žensky a dokázala vtáhnout posluchače do svého světa. Michel (Peter Berger) se v průběhu večera změnil z člověka rozhodnutého najít dívku zpívající píseň o lásce v odevzdanou bytost následující svůj sen.
Orchestr pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka by si určitě v některých scénách zasloužil mírně zrychlit. Hudební proud by dostal lehkost a spád. Samozřejmě by to ale kladlo větší nároky na všechny interprety. Účinek opery, který v nedělní večer mohli pocítit posluchači představení, nejlépe popsal Martinů v dopise Jindřichu Honzlovi „Myslím, že obecenstvo bude trochu v rozpacích a že si nebude docela jisto, zdali se jim to líbí nebo ne, ale na druhé straně zase myslím, že nebudou mít mnoho času k uvažování a že se tedy nechají vést.“
Režisérka Zuzana Gilhuus nechala jeviště v prvním jednání snad až příliš „zarůst“ bílou vysokou trávou, ale jinak scéna dokreslila a podtrhla fantazijní, snový příběh odehrávající se před posluchači.

Při příležitosti připomenutí 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů v roce 2009 se začaly hrát skladby Martinů mnohem častěji. Jeho tvorba se dostala na koncertní pódia a operní scény nejenom v Evropě a v Americe, ale po celém světě. Začalo ji objevovat mnoho posluchačů, ale také interpretů. Pochopit a vnímat krásu a mistrovství Martinů hudby není jednoduché, ale určitě stojí za námahu.

Bohuslav Martinů, Juliette (Snář) – 3. dubna 2016, Národní divadlo Praha

www.narodni-divadlo.cz