Zkrocení zlé ženy - s hospodyní, co vládne baletu…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekVelký balet v Moskvě je od loňského léta vlastníkem unikátní inscenace baletního přepisu Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy. Choreograf Jean-Christophe Maillot, ředitel Les Ballets de Monte Carlo, si za pomoci své rodiny (asistentka choreografie - bývalá primabalerína v Monte Carlu, Maillotova múza a žena Bernice Coppieters, kostýmní designer - syn Augustin) „ochočil“ Velký balet a „přinutil“ vyškolené klasické tanečníky tančit na špičkách „contemporary“ a provádět pohybové divadlo. Povedlo se mu to dokonale a ruští interpreti ukázali, že jsou schopni všeho. Diváci v kinech se o tom mohli přesvědčit při přenosu z Moskvy v neděli 24. ledna.
Jean-Christophe Maillot není pro nás jen slavné jméno z médií. V Národním divadle v Praze hostoval se svým souborem Les Ballets de Monte Carlo v roce 2007 s Romeem a Julií a jeho choreografický styl jsme si mohli vychutnat v Popelce, kterou nastudoval pro Národní divadlo v roce 2011.
Balet „Zkrocení zlé ženy“ na hudbu Scarlattiho vytvořil už v roce 1969 John Cranco pro Ballet Sttutgart a dílo poté převzaly mnohé soubory. Maillot se v Moskvě rozhodl pro své originální pojetí včetně hudedního podkladu. Ten měl být pro Rusi srozumitelný a známý, a tak zvolil Dmitrije Šostakoviče a jeho filmovou a baletní hudbu. Vznikla asambláž z více než dvacítky Šostakovičových děl od dynamických, svižných tónů a „revolučních“ melodií po baletní lyriku, která jakoby byla zkomponována přesně pro dané situace.
V příběhu se Maillot drží základní linie, peripetií s vdavkami dvou sester, hodné Biancy (Olga Smirnova) a „zlé“ Kateřiny (Jekatěrina Krysanova) a jejich nápadníků, k nimž se druží ještě další postavy a budoucí dvojice. Mailot sice prohlašuje, že mu nejde o vytváření návodu pro muže - macha – jak nakládat se ženami ale o setkání dvou výjimečných osobností, které potřebují a nacházejí výjimečné protějšky. Nicméně "krocení" je tam vyhrazena poměrně dlouhá doba - krocení „bičem a cukrem“ nebo jen něžně erotické ochočování, které slaví úspěchy. „Krocen&iacut e;“ jako vlastní „“disciplinace“ nebo působené druhým je dramatickou osou baletu a vychází z něj nejexpresivnější choreografie hlavních protagonistů. Okamžiky spontánní citovosti u Kateřiny, vláčnost, lyričnost, jsou bleskově destruovány drsností, vyzývavostí, agresí – naznačený útok i rány, kopání. Kateřina jedná bezprostředně, tak jak s ní zmítají poryvy náhlé náklonnosti a stud za ně a nevraživost. Zatímco stejně temperamentní Petruccio (Vladislav Lantratov) je zjevný nevychovanec a „drsňák“, ale své chování vůči Kateřině, která ho přitahuje, a své reakce na její „nemístné“ odpovědi má pod ko ntrolou a vychytrale je využívá a zneužívá k tomu, aby dosáhl svého. Několika „přelety“ ovládne scénu, je středem pozornosti. Prostředky jeho drezúry jsou něžné i lascivní doteky a pohlazení, ale také až nepatřičné násilné vláčení, smýkání, pohazování. Od okamžiku, kdy se ukáže na scéně, je celý první akt převážně vyplněn potyčkami mezi těmito dvěma postavami a přestože „boj“ je zpočátku vyrovnaný, je jasné, kdo podlehne- ten jehož city jsou silnější – a tady žádné proklamace neplatí a naopak vidíme, co si autoři myslí - je to žena.
Ve druhém aktu, kdy už je po svatbě a Kateřina se víceméně dobrovolně ubírá do svého nového domova, to ještě párkrát zaskřípe, ale jinak tento poetický moment „velkého klasického tance“ a lyrické hudby už nic neruší, naopak je rozkošně dotažen v intimitě svatebního lóže pod přikrývkou, kdy je Kateřinino "zkrocení" dovršeno.
Společně s "dialogem" Kateřiny a Petruccia probíhají "dialogy a komunikace" více jednostranného charakteru bez srovnatelné razancea ale srovnatelně komické, namlouvání, koketérie, flirtování, mezi „hodnou“, stydlivou Biancou a Lucemziem (Semjon Čudin), mezi Hortensiem (Igor Tsvirko) a vdavkychtivou vdovou (Julia Grebenčikova), Gremiem (Vjačeslav Lopatin) a hospodyní, která se snaží vše režírovat (Anna Tichomirova) a v této skrumáži udržuje pořádek otec – kupec Baptista (A. Beljakov), zasahuje do ní služebnictvo, dokonce i bandité. Je to krásně nepřehledný chaos, kde se každý prosazuje podle svých sil a umu, lidé se hádají, napadají, posmívají se, sb ližují, s pantomimickou výmluvností každého pohybu, gesta, výrazu. Nápadné jsou „výpady“ a ústupy, přechody z neutrálního postoje na špičky. Takřka by se dalo říci, že si až na pár „znuděných“ piruet a akrobatických skoků v prvním aktu příliš nezatančí a více hrají. Tato geniálně „nahodilá“ choreografická kompozice, rytmus a dynamika dané hudbou přesně vyjadřují a sdělují, to co si má divák „přečíst“, aby děj pochopil, aby rozuměl tomu, co je zde pro něj tanečníky „napsáno“.
Stejní lidé ale již v jasnějších pozicích a vztazích představují společnost na svatbě Biancy na závěr druhého dějství, na níž se dostaví také oslňující společenská hvězda Kateřina a trochu v jejím stínu Petruccio. Ani Maiillot si neušetřil poslední žert (anebo antifeministické gesto?), kdy Kateřina jako příklad pro ostatní ženy i svou sestru Biancu jako jediná poslouží manželovi tím správným šálkem čaje.
Barvitý společenský obraz je „dobarven“ kulisami a kostýmy. Jsou velmi jednoduché a na rozdíl od pestře emotivního, "akčního" děje nehýří barvami – bílé, elegantní dvouramenné schodiště, které se později rozdělí na dvě části, v pozadí bílé trojhranné sloupy, v popředí sedačky stejného trojúhelníkového profilu jako sloupy plus modelace modrým světlem. Na tomto pozadí hravé, vtipné i dramatické "taneční písmo" skvěle vyniká. Bezčasové, spíše civilní kostýmy v kombinacích bílé, šedé, černé (Petruccio, Lucenzio, Hortensio, Baptista, hospodyně, vdova), Bia nca jako „vzorná školačka“ v modré kratší kolové sukni a bílé blůzce a Kateřina v černozeleném korzetu (korzet známe i od zlých sester z "Popelky"), k němuž patří podle okolností delší sukně vpředu rozevřená. Návrháři (scéna Ernest Pignon-Ernest, kostýmy Augustin Maillot, světlo Dominique Drillot) se nenechali svést a drželi se „chladného“ minimalismu, který je excelentním vizuálním doplňkem režijního a choreografického Maillotova konceptu.
Za hudební interpretaci sklidil ovace orchestr Velkého divadla a dirigent Igor Dronov, který měl zpočátku poněkud potíže s „hospodyní“. Již již chtěl mávnout hůlkou, avšak před oponu se vloudila hospodyně na vysokých podpatcích s objemnou taškou, posadila se, přehlédla auditorium a začala si obouvat špičky. Když byla obuta, připravil se Igor Dronov k akci, ale hospodyně se ještě potřebovala nalíčit a opilovat si nehty. Možná se mu zdálo, že ten den vůbec nezačne, ale hospodyně posléze už nabyla dojmu, že vypadá přijatelně a dala pokyn k zahájení.
Najde se snad někde originálnější začátek baletu?
Tvrdí- li oponenti, že Velký balet je skladištěm tradic, je toto Maillotovo dílo dobrým protiargumentem. Spoluprací s takovými tvůrčími osobnostmi jako jsou Niemeyer, Maillot a další dokazuje, že je otevřen pro nové trendy stejně jako další velké světové soubory. Díky baletním přenosům do kin se o tom dozvídá celý svět.
Po této kosmopolitní specialitě přijde na řadu dílo veskrze ruské a sice Spartakus, který bude přenášen do kin ze záznamu 13. března 2016.
Rozhovor Jean-Christoph Maillot o Zkrocení zlé ženy
ZDE
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Bílá Voda míří na prkna naší první scény
Činohra národního divadla chystá dramatizaci románu Bílá voda od spisovatelky Kateřiny Tučkové. Premiéra 9. kv celý článek
HUDBA
Igor Orozovič vydává album
Herec a muzikant Igor Orozovič vydává debutové album nazvané Když chlap svléká tmu, které obsahuje jedenáct au celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velikáni filmu... Karel Kachyňa
Setkání v červenci
Úsměvná letní romance o nenadálé lásce. Český film uznávaného režiséra Karla Kachyni, od celý článek