Scéna.cz 

Drahokamy

Luxusní klenotnictví na Páté Avenue v New Yorku měla inspirovat George Balanchina k vytvoření baletu DRAHOKAMY, jehož tři části nesou názvy drahých kamenů. Smaragdy, Rubíny a Diamanty (uvažovalo se i o Safírech) jsou poctou světovým baletním školám a oslavou jejich sídelních měst.
Tak "Smaragdy" jsou věnovány Paříži a francouzskému stylu. Balanchine pro ně zvolil hudbu Gabriela Faurého (Pélleas a Melisanda) a choreografii, v níž zaznívá zaznívá romantika, smysl pro krásu, "lehkost bytí".
Sbor deseti tanečnic uvádí prostorovými konfiguracemi jednotlivé sekce skladby - sóla, pas de deux i pas de trois. Zatímco figury spojující vibrantní práci rukou a ornamentální krokové variace jedné ze sólistek evokují louku impresionistických maleb, na níž se tříští světelné paprsky, odpovídá druhá tanečnice elegancí, grácií a přesným výrazem svých pozic spíše pečlivě ošetřovanému francouzskému parku. Další vnášejí aristokratického ducha i noblesní nadhled a všichni se znovu setkávají ve finále ústícím do pompézního obrazu.

Zelené osvětlení pětice "luxferových" sloupů - scénické dekorace "Smaragdů" a zeleň kostýmů - dlouhé nadýchané sukně se svrchní částí z transparentního zeleného materiálu, zelené živůtky s výšivkami a zelené haleny mužů vystřídala červeň "Rubínů". Přiléhavé trikoty s krátkými sukénkami - "revuální šaty" tanečnic a Stravinského Capriccio patří New Yorku a americké škole. Muzikál na Brodway, jazz dance, moderna, revue a kabaret zjemnělé neoklasikou na špičkách jsou krativně namíchány do koktejlu neočekávaných, kontrastních a groteskních scén vyvedených s brilantní technikou, vše silně připomínající krasobruslařskou disciplínu tanců na ledě. S ledem ale nemají "Rubíny" vůbec nic společného, naopak jsou skladbou nejhřejivější.
Ledová běloba a chladná vážnost je naproti tomu příznačná pro "Diamanty", které charakterizují ruský balet a Sankt Petěrburg.

Záplavu světel na Brodway nahradila hvězdná obloha mrazivé noci, bílá je barva klasických "ojíněných" tutu tanečnic a oděvů tanečníků. Precizní pohyby hvězd "Velkého" baletu (hlavní pár - nový talent Olga Smirnova a Semjon Chudin) zrcadlí dokonale Čajkovského hudbu (Symfonie č. 3 D dur). V "Drahokamech" jakoby byla zkoncentrována esence Čajkovského baletů. Od klasické verze se liší některými detaily např. větší rychlostí, výraznější hybností paží - tak jak si ruské imperiální dědictví uzpůsobil pro potřeby doby Balanchine.

George Balanchine měl s "Drahokamy", které připravil v roce 1967 pro New York City Ballet, ohromný úspěch nejen kvůli choreografii, obdiv sklidila také výprava - scéna Petera Harveye a Ronalda Batese a především "vyšperkované" kostýmy Barbary Karinské. Kostýmy, které na sobě měly ruští interpreti v moskevském nastudování Velkého divadla (za spolupráce Merrill Ashley z Balanchine Trust, premiéra 2012) ale ničím tak zvláštním nevynikaly (Jelena Zajceva).
Všechny tři abstraktní skladby možná nestrhly širší diváckou obec tak jako dějové balety. Tomu, kdo si chtěl odpočinout od přemýšlení nad zápletkou a postavami, ale nabídly krásný zážitek oproštěného pohybu ve spojení s hudbou v nejrůznějších variacích.
"Drahokamy" se záhy zapsaly do repertoáru renomovaných scén po celém světě. Díky přenosům do kin měly 19. ledna premiéru - sice jen "virtuální" - i u nás, kde zatím uvedeny nebyly. Jediného "Balanchina" (Čajkovského Pas de deux) zde nabízí v současnosti Národní divadlo v rámci Americany III.