Scéna.cz 

Orfeus a Eurydika v ND Praha

Po více než padesáti letech se na repertoár Opery Národního divadla vrací 2. února 2013 premiérou ve Stavovském divadle jeden z milníků světové operní historie – dílo Christopha Willibalda Glucka ORFEUS A EURYDIKA. Opery, ve které autor poprvé vyjádřil svou představu nového hudebního dramatu, se režijně i výtvarně ujal Hartmut Schörghofer společně s choreografkou Karine Guizzo a kostýmní výtvarnicí Corinnou Crome. Hudební podobu inscenace vytvořil Jan Latham-Koenig.

„Jsem nesmírně šťastný, že se pro uvedení Gluckova Orfea a Eurydiky podařilo do Prahy přivést a spojit výrazné osobnosti Hartmuta Schörghofera a Jana Lathama-Koeniga. V případě režiséra a výtvarníka Schörghofera si troufám tvrdit, že je zárukou kreativní práce s jevištním prostorem i umělci. O osobnosti Jana Lathama-Koeniga není nutné před pražským publikem, které jej zná především ve spojení s Wagnerem a Verdim, dlouze hovořit a je skvělé, že bude mít možnost tohoto mistra spatřit při práci i na odlišném typu repertoáru“, pochvaluje si sestavu inscenačního týmu umělecký šéf Opery Národního divadla Rocc.

Gluckova opera, která svým námětem vychází ze známého antického mýtu, je klasickým příběhem o bolesti ze ztráty milovaného člověka, lásce, která je schopna dělat zázraky, i o slabosti, která tyto zázraky hatí. Inscenace rakouského režiséra Hartmuta Schörghofera navazuje na původní Gluckův reformní styl, ve kterém odmítl roli sboru a baletu jako pouhých koloristických prvků, hojně na jevišti Stavovského divadla využívá Sbor Národního divadla pod vedením Pavla Vaňka i Balet Opery Národního divadla, ale stále si ve své podstatě ponechává meditativní ráz a klade důraz na otázku mezilidských vztahů a instinktů.

„V mém pojetí, které se snažím vtělit do inscenace, nepodniká Orfeus svou cestu v tradičním nebo obvyklém slova smyslu. Je to cesta do vlastního, vnitřního psychického světa, který konfrontuje diváka s nadějemi, strachy a propastmi. Spouštěcím momentem takové cesty je ztráta části vlastní identity v podobě milované ženy, partnera, člověka“, zamýšlí se nad základní myšlenkou své inscenace Hartmut Schörghofer.

Gluckův Orfeus a Eurydika patří k nejupravovanějším dílům operní historie. Z celé řady různých podob této opery přežily do dnešních časů především tři – Gluckova původní, tzv. vídeňská verze z roku 1762, dále jeho tzv. pařížská verze z roku 1774 a tzv. verze smíšená či hybridní (1889), vycházející z adaptace Hectora Berlioze doplněné o některé vynechané části. Každá z těchto verzí je určena pro jiný hlasový obor představitele Orfea.

„Pro nejnovější uvedení Gluckovy opery v Národním divadle jsme poprvé v jeho historii zvolili původní vídeňskou verzi, která má komorní charakter a nejlépe vystihuje Gluckovu tvůrčí originalitu a novátorský přístup k opeře. V naší inscenaci ovšem nezpívá Orfea altista či kontratenor, nýbrž baryton, který je přeci jen bližší dnešní operní estetice a vnáší do opery realističtější pojetí hlavní mužské postavy“, komentuje dramaturg Ondřej Hučín výběr hlasového oboru postavy, ve které se v nové inscenaci bude alternovat Jiří Hájek s Romanem Janálem.

Výrazným a moderním rysem Gluckova Orfea a Eurydiky je, že snaha o dramatickou pravděpodobnost nevede k nadbytečné popisnosti, ale naopak k velmi intenzivnímu a komornímu psychologismu, což se ukazuje i na počtu vystupujících sólistů. Kromě titulních rolí v ní figuruje už pouze postava Amora – alegorie lásky. S výjimkou Romana Janála Opera Národního divadla při obsazení využila vlastních zdrojů.