Scéna.cz 

Hovory s... americký balet

Blížící se premiéra titulu AMERIKANY III určila jako téma setkání diváků s inscenátory na Nové scéně americkou choreografickou klasiku. Podtitul již čtvrtých Hovorů s... znějící "Seminář americké baletní neoklasiky" naznačoval, že tentokrát nepůjde jen o teoretickou rozpravu, nýbrž o praktické zasvěcení do stylu tří osobností, které nejpronikavěji ovlivnily podobu baletu ve 20. století - George Balanchina (1904 - 1983), Jerome Robbinse (1918 - 1998) a Williama Forsytha (*1949).

K nastudování jejich skladeb si Národní divadlo pozvalo z USA nejpovolanější odborníky, špičkové baletní mistry a mistryně, kterým se poštěstilo se slavnými tvůrci spolupracovat, mohou tudíž zprostředkovat tvar jejich děl z první ruky nebo lépe vyjádřeno "z nohy na nohu" a jsou zárukou jejich autenticity.

Victoria Simon, specialistka na Balanchina, si vzala za úkol představit specifika jeho póz, Bart Cook se věnoval Robbinsovým choreografiím a jeho propojení s Balanchinem a Jodie Gates se zaměřila na svéráznou techniku Williama Forsytha. Na rozdíl od svých kolegů se nachází v nejlepší pozici. Zatímco Victoria Simon musela často sáhnout až k historickému bádání v knihovnách a ke starým filmům, Jodie Gates má "živý" materiál stále k dispozici. Možná to má jednodušší i v tom, že Forsythe své choreografie stále obměňuje a rozvíjí improvizací, kdežto Robbins byl ve svém přístupu velmi nekompromisní a směrodatné bylo to, co zatančil první interpret. Balanchin se naopak přizpůsoboval možnostem a schopnostem jednotlivých tanečníků.

Debata o tom, jak všichni tři choreografové nakládali s klasickým baletem, přinesla výraz "dekonstrukce klasiky", v případě Forsytha byl tento pojem vztažen i na hudbu.

Co znamená přepracování klasického baletu v reálu, předvedli pak tanečník a tanečnice na pozici ze Šípkové Růženky. Diváci viděli jak vypadalo držení za Petipy, jak se uvolnilo za Balanchina, který je označován jako zakladatel neoklasiky, jak se dramatizovala a proměňovala za Robbinse a Forsytha.

Cook Bart připomněl, že úspěchy New York City Ballet, u jehož zrodu stáli Balanchin a Robbins, spočívalyv také v jejich v protikladném postoji - Balanchin tvořil hlavně abstraktní kompozice a Robbins dramatické příběhy.

Jako nejnáročnější pro osvojení interprety se ukazuje být Forsythův styl se složitými figurami a náhlými zvraty. Jodie Gates se pokoušela vysvětlit, jak pracuje s rytmem, jak poučuje tanečníky a jak je motivuje k improvizaci- "Nejdůležitější je hravost a odvaha mít na choreografii vlastní názor."

Jak se jí to podařilo, bylo patrné z ukázky Forsythovy choreografie "In the Middle. Somewhat Elevated". I další "vzorky" - Balanchinovy "Theme and Variations" a "Fancy Free" Jerome Robbinse přesvědčily, že naši tanečníci dobře pochopili a splnili požadavky amerických baletních mistrů a dávají tušit, že v dohledu je opět jedno velké a silné představení, které by si žádný skutečný milovník baletu neměl nechat ujít - ať už jeho premiéry 25. a 26. října 2012 nebo i následné reprízy.