Scéna.cz 

Barokní činérie v Arše

Marné tázání nebes, tak se jmenuje představení, které divadlo Archa připravilo (v bloku od 18. 9. do 1. 10.) ve volné souvislosti s výstavou Sláva barokní Čechie. Autoři inzerují projekt jako prolínání pekingské opery s barokní hudbou a principy barokního divadla. Kdyby tomu tak doslova bylo, nevím, zda by vzniklo živé, divácky přitažlivé divadlo. Marné tázání nebes však živé je a současné také. Využívá toho, že v Praze od roku 1985 žije a pracuje paní Feng-Jün Song, umělkyně, která od dětství studovala pekingskou operu školy Šang. Feng-Jün Song se stala hlavní protagonistkou projektu a jeho odbornou poradkyní. Druhým pramenem představení, tím evropským, jsou Listy z Číny Karla Slavíčka, jezuity českého původu, který počátkem 18. století odjel z Číny jako misionář. Autory scénáře a koncepce jsou Aleš Roleček, Jana Svobodová a Ondřej Hrab. Autorem a upravovatelem hudby je Petr Hromádka, režii převzal Jan Antonín Pitínský.
Představení (navštívil jsem je 1. 10.) začíná filmem z pražského sídliště a met-ra, do něhož Feng-Jün Song vypráví o svých pocitech ze života v Praze. Tato část postrádá jakoukoli návaznost s dalším průběhem večera. Následuje děj, rozdělený do devíti úseků (dějství), líčících příhody jezuity Slavíčka na cestě do Číny a v Číně. Do misijní práce jezuitů, kteří se snaží spojit křesťanství s konfucianismem, zasáhne papež, který vyžaduje zachování čistoty křesťanství. Výsledkem je, že císař křesťanství v Číně zakáže. Slavíček zůstává jako císařův hvězdář.

Hra je koncipována jako moderní, nepsychologické a nepsychologizující divadlo. Bohatě využívá možností, které setkání dvou odlišných kultur dává. Prvky čínské opery jsou zastoupeny zpěvem, tancem, akrobacií, zástěnami, výpravnými kostýmy ad. Evropský prvek je zastoupen třemi jezuity, andělem i malým hudebním souborem (housle, violoncello, kontrabas, cembalo, ale také trombon a saxofon). Je tu mnoho hudby „čínské“ (zpěv s doprovodem bicích a drnkacích nástrojů) i „evropské“, která je jen velmi vzdáleně inspirována hudbou barokní, daleko častějším zdrojem inspirace skladateli byl americký minimalismus glassovského střihu. Místy vše propojeno hudbou elektronickou. To je v prostoru divadla Archa problém. Každá amplifikace tu dopadá poněkud násilně, nevyrovnaně, nepřirozeně. Opakovala se tak zkušenost z jiných představení i z koncertů. Navíc během celého večera silně hučela promítačka (nebo to byla klimatizace?), takže některým mluveným projevům bylo špatně rozumět. Hudba Petra Hromádky působí celkem dobře, funkčně, i když by místy snesla více nápadů. Osobně jsem se pouze pozastavil nad komičností faktu, že Evropu 18. století charakterizovali právě variace na americký minimalismus.
Jezuitu Slavíčka hrál Martin Matoušek. Výborně se vyrovnal se všemi požadavky role, nejen pěveckými. Petr Matuszek jako druhý jezuita uplatnil během večera i své dovednosti alikvotního zpěvu a hry na drnkací nástroje. Nevýrazný byl třetí jezuita Jan Pellar. Výborný pěvecký výkon podala také Tereza Roglová ve své dvojroli. Celému představení kraloval kultivovaný pěvecký, herecký i pohybový projev paní Feng-Jün Song. Za herecký objev považuji mladou čínskou studentku Jing Lu, která žije v Česku od roku 1997. V úloze dítěte s lampionem byla naprosto okouzlující.
Režie J. A. Pitínského je přeplněná nápady,vynikajícími nápady. Některé scény vyznívají nesmírně poeticky (tanečně akrobatická scéna na přijetí u císaře i další). Přesto působí představení jako celek poněkud nedotaženě. Nejasný zůstává vztah úvodu k dalšímu průběhu večera, příliš velká míra režijních nápadů by potřebovala utřídit. Představení by se tím zklidnilo. To se patrně stane před další sérií provedení, která je plánována na prosinec 2001.