Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Varhaník tělem i duší

Pavel Černý sice začínal u klavíru, s varhanami se však utkal už jako kluk. Nejprve jako posluchač, ale asi v jedenácti letech zasedl poprvé, sám už neví přesně zda v Jablonném nad Orlicí nebo v pražském chrámu Panny Marie na Karlově, za hrací pult tamních památných barokních varhan. Od té doby ho fascinuje zvuková mohutnost a různotvárnost i složitost těchto nástrojů a vynalézavost jejich tvůrců…
Fascinoval mne právě ten pocit, jak proti velkému nástroji poměrně malý člověk uvádí v chod jakési monstrum, jak nás zvuk varhan jakýmsi způsobem přesahuje: že ovládáme něco mnohem většího, než jsme sami. I když malý kluk ještě nemá na to, aby dosáhl na všechny pedály nebo vzdálenější manuály větších varhan. Vážně hrát jsem začal až na konzervatoři, ale myslím, že není nikdy pozdě, protože tento nástroj svojí složitostí – nemyslím jenom hráčskou, ale i intelektuální – vyžaduje určitou mentální vyspělost. Varhany jsou ovšem každé jiné, obzvlášť historické nástroje jsou vlastně co kus, to originál. Liší se od sebe tak jako lidé – také každé varhany mají svou osobnost. Na světě nenajdete dvoje absolutně stejné varhany. To se týká i hry na ně: u některých varhan (záleží na technickém řešení) jdou klávesy velmi těžko, u některých jdou naopak velmi lehko. Dokonce se liší ponor kláves – někdy až o polovinu. Což je také součást varhanického chleba, umět se danému nástroji ihned přizpůsobit. Například varhany u Sv. Mikuláše na Malé Straně se starým mechanickým hracím strojem a třemi manuály mají tak těžkou trakturu, že při spojených manuálech byla na jednu klávesu naměřena zátěž až dva a půl kilogramu.

Od roku 1999 působíte jako moderátor církevní hudby, varhanní pedagog při Arcibiskupství pražském a jako ředitel kůru u Sv. Ludmily na Vinohradech…
To je zcela nová záležitost, protože jsem byl ředitelem kůru jmenován na Slavnost seslání Ducha svatého, což letos bylo v neděli 3. června. Pro mne z této funkce vyplývá povinnost zajištění hudby k bohoslužbám (střídáme se s několika kolegy-varhaníky) a celkové koordinace chrámové hudby, protože u Sv. Ludmily působí také chrámový sbor a ženská schola a další hudebníci. Můžeme také v rámci farnosti vymýšlet různé hudební pořady – jsem ale opravdu teprve na začátku.

Víte, co mne poněkud překvapuje? Že vy, vítěz mnoha interpretačních soutěží, držitel mnoha ocenění, s bohatou koncertní a nahrávací činností jste se dal na dráhu chrámového varhaníka…
Obojí se dá velmi dobře skloubit. O koncertování nemám nouzi, baví mě a uspokojuje, ale docházím neustále k tomu – také v souvislosti s mým vlastním vývojem – že většina děl, uváděných v programech varhanních koncertů, je na duchovním základě. To, co my dnes hrajeme a obdivujeme jako špičková umělecká díla, nesledovalo ve své době prezentaci vlastního skladatelského nebo interpretačního mistrovství, ale sloužilo k oslavě Boha v chrámu. Skladatelé byli v tomto prostředí zaměstnáni a pro toto prostředí tvořili, tam ta hudba žila. Dnes pro ni vytváříme poněkud umělý svět. A mně začalo prostředí, ve kterém tato hudba vznikala, chybět a léty jsem přišel na to, že ji toužím zasadit zpět tam, kde má ještě další rozměr.

Jste věřící?
Ano.

Poznal jste řadu varhan po celé Evropě, absolvoval jste kursy u významných osobností, máte rozsáhlý světový repertoár. Zajímalo by mne, jak a zda se jednotlivé varhanní školy –interpretační, skladatelské – liší a zda to vychází z charakteru nástrojů v té které době a zemi, nebo z charakteru tamní liturgie.
Zde se uplatňuje několik aspektů. Varhanní školy byly velmi různé a dosud se tyto odlišnosti projevují. Za evropské renesance nastalo – soudě podle dispozic dochovaných nástrojů– výraznější utváření národních kultur: dá se hovořit o proudu německém, fran-couz-ském, italském,španělském… Naše země byly především pod vlivem italským a jihoněmeckým, a díky upevněné moci Habsburků, se i v dalších zemích můžeme setkat s podobnými typy nástrojů. Máme tedy svoje české varhany, které však patří do rodiny oněch habsburských. Kdežto severoněmecké země včetně Dánska, Švédska a Holandska měly zcela jinou kulturu. Souviselo to jednak s jiným vyznáním – tam je hudba i samostatnou součástí bohoslužby, kdežto u nás má hudba bohoslužbu dokrašlovat a do-pro-vá-zet, ale kromě zpěvu věřících a liturgického zpěvu není samostatná. Tento rozdíl je znatelný dodnes a projevuje se na dispozicích nástrojů. Varhany Buxtehudeho jsou zcela odlišné od Černohorského varhan. Asi si obecně málo uvědomujeme, jak křesťanství dalece změnilo náš život. I skladatelé, kteří nepíší skladby s vy-loženě duchovním podtextem, jsou ovlivněni mentalitou svého prostředí.

Měl jste možnost poznat řadu nástrojů v zahraničí. Která oblast je v tomto směru pro vás nejzajímavější?
Souvisí to s mojí zálibou v historických varhanách. Podařilo se mi s několika stejně „střelenými“ přáteli objevovat zapomenuté nástroje například v severním Německu, kde je řada nezmapovaných, historicky cenných nástrojů a kde jsme dokonce v Mecklenburgsku v jedné zapadlé vísce přišli na nástroj se snad nejstarším trompetovým rejstříkem v té oblasti. Podobné je to v Alsasku, což je kraj vinařů a krásných varhan, kde jsme objeli řadu nástrojů. Oba mí přátelé – Martin Rost, varhaník na slavných varhanách ve Stralsundu, a Peter van Dijk, s kterým jsme spolupracovali na sérii nahrávek 52 českých historických varhan pro holandské katolické rádio, z nichž je na šesti CD vydán i výběr, a který vedl odbornou komisi při restaurování týnských varhan – jsou organologové, a prošel jsem tak přímo v terénu skvělou školou. Pro organologii je velice důležité poznat řadu nástrojů z té které doby a mít možnost srovnání technických dispozic a zvukového charakteru nástrojů. Při dozoru nad rekonstrukcí, restaurací nebo opravou starých varhan je to nezbytné.

Projekt holandského rozhlasu zahrnoval nejen české země, ale také Rakousko, Itálii, Alsasko, Mecklenburgsko a Předpomoří. V Čechách byl ovšem nejrozsáhlejší. Které varhany vám nejvíce přirostly k srdci?
Nemohu to jednoznačně říci. Varhany každé doby mají něco do sebe a mne zajímá v podstatě všechno, nespecializuji se na jedno období a nechtěl bych se třeba na úkor barokních varhan zříci romantických, nebo naopak. Spíš si myslím, že právě romantickým varhanám je u nás třeba pomoci ve veřejném mínění, protože jsou stále považovány za méněcenné a nevyhovující a stále se na všechny nástroje používá jedno měřítko: mohu-li na nástroj zahrát Bacha či nikoliv. Tyto varhany nebyly stavěny na hru Bachových děl, ale jedna z mých nejoblíbenějších bachovských nahrávek (a nejkrásnějších, jaké jsem kdy slyšel) je s Käte van Tricht, která ve svých 74 letech (!!!) natočila Bacha na romantické pneumatické varhany podle vydání svého učitele Karla Straubeho, slavného německého varhaníka, který premieroval mnoho Regrových děl.

Vedle nahrávek pro holandský rozhlas a firmy Multisonic, Supraphon, Panton ad. jste se také zúčastnil např. projektu Romantische Orgel V., který jste společně s Martinem Rostem nahráli čtyřručně pro německé vydavatelství Thorofon a za nějž jste získali cenu Deutsche Schallplattenkritik. Jistě to znamenalo projít obrovským sítem?
To určitě. Komise hudebních kritiků si navíc vybírá sama, co ji za řekněme poslední půlrok z nahrávek celého Německa (a z více oborů najednou) zaujalo nejvíc. Do žádné soutěže tedy svoje CD ani nepřihlašujete.

Jste varhaník, pedagog, studujete organologii a teorii varhanářství se zaměřením na možnosti restaurování historických a stavby nových varhan. Jediné, co ještě z mého pohledu v řadě těchto činností schází, je kompozice…
Řada známých skladatelů – Mozart, Dvořák, Janáček – byli varhaníci. U některých je mi jen líto, že nám nezanechali více varhanních děl – například Janáček. Často to k té kompozici vede, protože varhaník je člověk praktický, doprovází, improvizuje, upravuje a musí na všechno pohotově reagovat. Jestliže dirigent řekne: tady bych si představoval varhany slabší nebo silnější, neznamená to jenom „přitlačit na šmytec“. Znamená to třeba okamžitě změnit celou registraci, což vyžaduje už notnou dávku kombinačního myšlení. Občas také komponuji, některá svá díla jsem také uvedl na koncertech. Ale jsem rád, že mne netlačí čas, protože na kompozici potřebuji klid a pracuji poměrně pomalu. Studoval jsem ji už na konzervatoři a myslím, že moje nová činnost v chrámu Sv. Ludmily mne inspiruje k novým skladbám, spjatým s chrámovým životem. Už mám doma nějaké skicy…

Jaké cíle má Česká varhanní společnost, jejímž jste předsedou a spoluzakladatelem?
Česká varhanní společnost vznikla asi před dvěma lety z přání, aby varhaníci měli svoji veřejnou platformu. V zahraničí jsou podobná sdružení, vydávají časopisy – u nás je ten stav poněkud roztříštěný. Bohužel to trochu souvisí i s mezilidskými vztahy, se stavem společnosti obecně…Chtěl bych nějakým způsobem přispět, aby se toto ovzduší poněkud ozdravilo a vytvořit prostor, kde bychom se mohli sdružovat a vyměňovat si zkušenosti. A osobní kontakt je nezastupitelný a myslím i pro-spěšný. Když jsem například pořizoval českou složku mnohojazyčného mezinárodního Varhanního slovníku, vydaného C. E. O. S. v Bel-gii, docenil jsem, že mám tolik přátel mezi varhanáři, s nimiž jsem musel konzultovat, protože jsem dost často narážel na to, že u nás pro určité pojmy neexistuje žádná varhanářská terminologie, anebo je převzata ve fonetickém tvaru z němčiny.

Teď v létě jste mj. koncertoval v Jablonci, na kopii Silbermannových varhan v německém Güldendorfu, byl jste v kolaudační komisi nových varhan v Opavě a hrál jste na slavnostním posvěcení vzácných historických varhan v Souticích. Co bude následovat?
Kromě koncertního turné v Německu připravuji se svými kolegy a Paterem Dr. Vojtěchem Eliášem slavnostní hudební pořad s duchovním slovem k svátku sv. Ludmily 16. září, samozřejmě v našem chrámu na Náměstí Míru. V rámci Svatováclavských slavností vystupuji 18. září v Týnském chrámu, kde uvedu mj. neznámé Preludium barokního týnského varhaníka Josefa Segera, které jsem našel v historickém fondu archívu pražské konzervatoře (je to velice efektní a krásná věc) a jedno naprosto neznámé preludium od Jana Křtitele Kuchaře: materiál je opis z 19. století, takže jeho autorství na 100 % nezaručuje, ale podle faktury soudím, že Kuchařovo dílo to je.
A ze zajímavých akcí v příštím roce bych rád ještě upozornil například na koncert 16. ledna ve Smetanově síni, kde v novodobé premiéře provedu s Bohumilem Kulínským velký třívětý romantický Koncert pro varhany a orchestr Josefa Kličky, slavného českého virtuóza a pedagoga. Varhanní part je skutečně koncertantní, se sólovou expozicí a kadencí, a vyznívá virtuózně, jak má v koncertu být.

Na úvod jste řekl, že každé varhany jsou osobnost. Tedy i člověk, který k nim přijde, by měl být a domnívám se, že je osobnost. Jak potom setkání těchto dvou osobností probíhá?
Jako s lidmi! To, co nakonec z varhan zazní, záleží na tom, jak si varhaník s nástrojem rozumí, jestli dokáže naslouchat tomu, co varhany chtějí a přimět je k tomu, aby vyjádřily, co chce on.

4.9.2001 | rubrika - Rozhovory

TIP!