Scéna.cz 

Cesare Pugni: La Fille du Pharaon

V posledních desetiletích lze na světových baletních scénách zaznamenat oživení zájmu o polozapomenuté tituly romantického baletu 19. století. A tak se ke slovu stále častěji dostává nejen Adam a Delibes, ale i Deldevez, Drigo, Minkus nebo Schneitzhoeffer. A také Cesare Pugni (1802–1870), skladatel italského původu, který podstatnou část života prožil v Petrohradě. Jeho nejznámějším opusem je sice zřejmě Esmeralda, psaná ještě před příchodem do Ruska, u carského dvora však prožil dvacet let a stal se autorem hudby k řadě baletů. Spolupracoval nejprve s choreografem Julesem Perrotem, později s Mariem Petipou. Petipa svou slávu odstartoval hned první samostatnou choreografií – baletem Dcera faraonova, a to právě na hudbu Pugniho. Libreto jim napsal francouzský básník Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges podle románu Théophila Gautiera Příběh mumie (připomeňme, že Saint-Georges a Gautier stáli i u vzniku Adamovy Giselle). Prolog a epilog baletu se odehrává v tehdejší současnosti, tedy v 19. století. Pod egyptskými pyramidami upadne mladý archeolog lord Wilson pod vlivem opia do spánku, v němž se ocitne ve starověkém Egyptě a prožije milostný příběh s faraonovou dcerou Auspicií.

Původní petrohradská premiéra v roce 1862 měla obrovský úspěch. Šlo především o velkolepou, čtyřhodinovou podívanou a exotický námět, v dokonale iluzivní výpravě, s živými zvířaty na jevišti, s početnými průvody a samozřejmě s efektními příležitostmi pro tanečníky a zejména tanečnice. Na scénách Petrohradu i Moskvy se Dcera faraonova držela po celou carskou éru a primabaleriny jako Karolina Rosati, Anna Pavlova nebo carova favoritka Matylda Kšesinská zazářily v hlavní roli. Po nástupu sovětské éry však tento titul z repertoáru mizí, zdá se, že natrvalo. Teprve francouzský choreograf Pierre Lacotte se rozhodl ho vzkřísit a rekonstruovat původní podobu Petipovy inscenace – byť v poněkud zkrácené podobě. Měl štěstí, že svůj záměr mohl ještě konzultovat s pamětnicí původní verze, emeritní primabalerínou Ljubov Jegorovou. Výsledkem Lacottovy téměř archeologické práce bylo nastudování Dcery faraonovy ve Velkém divadle v Moskvě, které nyní máme možnost vidět na DVD.
„Pro mne je důležité vzkřísit ducha doby,“ prohlašuje Lacotte a inscenace je naplněním tohoto záměru. Z celku opravdu dýchne kus 19. století, s jevištní pompézností, ale také s určitou naivitou – valčíkové rytmy atmosféře starověku nijak nevadí, Egypťanky v balerínách působí úsměvně a když se ve scéně na dně Nilu prezentují cizí řeky, španělský Guadalquivir, středoafrické Kongo a ruská Něva, je to jen úlitba dobové oblibě národních tanců. Ze zvířat je na scéně opravdový kůň, ostatní jako opice, lev či kobra naštěstí ne, ale i to k věci patří. Veškeré efekty, ať působící nebo ne, však nemohou překrýt to nejpodstatnější – taneční mistrovství všech interpretů. Lacotte oproti původní verzi rozšířil uplatnění členů sboru a především vyrovnal náročnost obou hlavních rolí tak, aby partner primabaleríny dostal co největší příležitost i k samostatnému uplatnění. Oporou pro tuto revizi mu byla představitelská dvojice Světlana Zacharova a Sergej Filin, ona dívčí, až éterická, on vznosný a elegantní. Už jejich pas de trois (s Gennadijem Janinem) v 1. jednání je velkým zážitkem, stejně tak její sólová variace v nilské scéně a samozřejmě bravurní adagio obou před závěrem.
Hudebně nepatří Dcera faraonova k mimořádným dílům, a tak orchestr Velkého divadla řízený Alexandrem Sotnikovem s Pugniho partiturou zázraky nenadělá. Při sledování inscenace nás nemohou nenapadat spojitosti s Verdiho Aidou – obě díla jsou plodem egyptománie 19. století, obě vznikla v době stavby Suezského průplavu. Ale právě nadhled, s nímž je přes vysokou profesionalitu moskevského provedení nutno Pugniho a Petipův balet přijímat, nám umožní docenit trvalou dramatickou sílu Verdiho opery.
Jako bonus je k záznamu připojen cenný dokument režiséra Vincence Bataillona o realizaci rekonstrukce Dcery faraonovy včetně interview s Pierrem Lacottem.

BEL AIR CLASSIQUES BAC 001
Cesare Pugni: La Fille du Pharaon
Světlana Zacharova, Sergej Filin, Maria Aleksandrova, Dimitrij Gudanov, Inna Petrova, Gennadij Janin, Anna Cygankova, Anastasia Gorjačeva, Děnis Medvěděv, Jan Godovskij, Vladimír Mojsejev, Anastasia Jacenko, Jekatěrina Šipulina, Jelena Andrijenko – sólisté, Pierre Lacotte (podle Maria Petipy) – choreografie, režie a výprava, orchestr Velkého divadla v Moskvě, Alexander Sotnikov – dirigent.
Videozáznam z Velkého divadla v Moskvě z října 2003, režie záznamu Denis Caiozzi, produkce Francois Duplat.
Zvukový formát PCM Stereo, DTS 5.1, DVD 9 – PAL, formát 16/9. Celkový čas 130:00
Zdroj Hudební rozhledy 08/2011 - Jaroslav Someš