Scéna.cz 

Fryderyk Chopin: Koncert pro klavír

Chopinovy mladé klavírní koncerty trvale okouzlují posluchače svým hudebně-poetickým nábojem a nenapodobitelnou nástrojovou stylizací, v níž se snoubí elegance s úžasným citem pro kantilénu, tvarovanou geniálním harmonickým myšlením, takže každá nová je posluchači zasvěceně sledovaná. Tentokrát uslyšíme oba koncerty v interpretaci Jana Simona a Pražské komorní filharmonie řízené Jiřím Bělohlávkem, jejíž snímek byl pořízen už roku 1997 pro firmu Clarton, nicméně letos byl Supraphonem znovu obnoven. Předesílám, že právem, a to nejen pro jeho umělecké kvality, nýbrž i pro jeho zvláštní atmosféru, zachycující renomovaného pianistu ve spolupráci s tělesem, které mělo za sebou teprve prvá léta působení, a hrál se vším uměleckým zápalem, který toto období provázel. Pokud bych měl za úkol co nejstručněji vystihnout kvalitu tohoto CD, zdůraznil bych zejména jeho zvukovou transparentnost. Co se orchestru týče, jednotlivé, Chopinem nezatěžkaně stylizované nástrojové linky vnímáme naprosto zřetelně (fagot!). Nejde o vysloveně splývavou zvukovou výslednici, jde o precizní rozkrytí skladatelovy kompoziční poetiky, plně respektující mladý romantický rukopis s přetrvávajícími klasicistními znaky. To podstatné, čeho Bělohlávek s Pražskými komorními filharmoniky dociluje, ovšem vychází přímo od sólisty, jehož přístup k Chopinovi je tónově průzračně čitelný a ve snaze o zdravý romantický výraz zcela abstrahující od berliček nadměrné romantické pedalizace. Tempa vstupních vět jsou rozvážná, trpělivě pozvolně gradující, volné věty jsou rozkryty ze vší něhou, která k nim patří, ale nesentimentálně, až s jakousi rytířskou melancholií, a to nemluvím o pregnantnosti figuračních a akordických smrští, kterých jsme svědky v prováděcích partiích a roztančených větách finálních.

Z detailnějšího pohledu na nahrávku prvního koncertu bych obzvlášť zdůraznil úchvatně vemlouvavé smyčcové cantabile vedlejšího tématu v orchestrální předehře (to E dur působí najednou jako zázrak), které tak citlivě přejímá unisono flétny a fagotu, a sólistovu modelaci vstupní partie klavírního partu, kde „rytířské“ unisono a prudce akcentované šestnáctiny vytvářejí nádherný kontrast k vlastní, figurativně zdobené citaci hlavního tématu. Zvláštní zmínku zaslouží i téměř duchovně meditační výraz polyfonicky odvíjeného začátku romance v orchestru, po němž se Simonem bytostně prožité písňové klavírní cantabile ozývá jako z jiného světa. Samostatnou kapitolou tu je i Rondo, hrané v pestře proměnlivém tempu, s obdivuhodnou precizností (trioly) a vzrušující gradační tečkou. Co se týče 1. věty druhého koncertu, nelze z mnoha inspirujících momentů vynechat zmínku například o Bělohlávkově precizní práci s akcenty a prudkými změnami dynamiky, o tom, že hlavní téma v klavíru jako by se v Simonově podání zrodilo z obrazu hrdiny, o nesmírně něžně a přitom noblesně hrané vedlejší myšlence, o mocném evolučním tahu stupňovaného do robustního tutti (barevné žestě s tubou!) nebo o impozantně rozkročené repríze. Z Larghetta pak mj. určitě utkví v paměti příkladně sladěná skupina dřev, navazující na vstupní unisono smyčců, Simonovo rozkrytí hlavního tématu, které mu zní navzdory bohaté ornamentice měkce a protepleně (precizní práce s pedálem je znát), nebo vzrušující postupné stupňování výrazu až do návratu krajně rozmáchle stylizované kontury hlavního tématu. Samozřejmě tu je i suverénně zvládnuté finále, s opět příkladnou prací s detaily – viz třeba zvukovou průzračnost partie, kde se v klavíru ozývají lehounce rozvířené triolové figurace, orámované postupně nastupujícími melodickými konturami klarinetu, flétny a fagotu. Shrnuto – máme před sebou hodnotný snímek, prozrazující na dřeň poctivý přístup k logice Chopinova mladého kompozičního myšlení.

SUPRAPHON SU 4001-2
Fryderyk Chopin: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 e moll, op. 11, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21
Jan Simon – klavír, Pražská komorní filharmonie, řídí Jiří Bělohlávek
Nahráno v pražském studiu Domovina 25. 4. (Koncert č. 2) a 5. – 6. 7. (Koncert č. 1) 1997, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Václav Roubal, technická spolupráce Karel Soukeník. Licencováno vydavatelstvím Clarton.
Celkový čas 72:03
Zdroj Hudební rozhledy 11/09 - Miloš Pokora