Scéna.cz 

Být či nebýt – a zbude jen ticho…

Jen dvakrát si zahrála na scéně Divadla u Hasičů Lit Moon Theatre Company, herecká společnost z kalifornské Santa Barbary, zabývající se alternativní interpretací klasických textů. Hodinové představení přivedlo na scénu čtyři herce, kteří se podělili téměř o všechny postavy inscenace Hamlet. Koncepce hry původně vznikla v rámci jakési dílny „shakespearovské třídy“ pod vedením režiséra Johna Blondella. Podle slov režiséra bylo úmyslem oslovit nejen dokonalé znalce Shakespearova textu, ale i ty, kdo v životě sem tam zaslechli nějaký notoricky známý citát ze Shakespeara. Vznikla tedy zkrácená verze Hamleta, kde ovšem nechybí žádný z důležitých momentů ani postav. Než se dostaneme k hercům, je třeba upozornit na další spolupracovníky tvůrčího týmu. Jedním z nich – a právě ten přivedl tuto inscenaci na pražskou scénu – je český scénograf Miloň Kališ (je autorem nejen kostýmů a scény, ale též filmových dotáček). Tím druhým – neméně důležitým – je hudebník, multiinstrumentalista Jim Connolly, který „vyrábí“ hudbu živě přímo během představení, za pomoci jak elektronických nástrojů, tak i velmi neobvyklých etnických instrumentů.

Když prvně uvidíme scénu, nijak zvlášť nezaujme – bílé papírové pozadí, v popředí zmítající se ženská a mužská postava, obě stylizované do podob bílých klaunů. Z útržků shakespearovského textu se dozvídáme základní linie příběhu. Kromě fyzického divadla – zpomalených pohybů, silových „zaťatých“ póz , expresivních gest a šklebů – se hojně využívá technických vymožeností (jednotlivci chvílemi mluví bez mikrofonu, chvílemi s mikrofonem, zvukové efekty ozvěny, zesilování a zeslabování atd.), světelný design zdůrazňuje konkrétní postavy nebo je naopak nějakým způsobem zkresluje. Andrew Cuk jako Hamlet je jediným, kdo hraje pouze jednu postavu. Victoria Finlayson (režisérova manželka) střídá Gertrudu (v „doktorském“ bílém plášti s červenou rukavicí na jedné ruce) a Ofélii (trochu Kolombína s téměř neproměnlivým bílým obličejem). Další dva herci Stanley Hoffman a Peter John Duda se podělí o mrtvého i živého krále, Polonia, Laerta, hrobníky a herce.

Scénicky zajímavě jsou vyřešeny vstupy ducha Hamletova otce a herců – obojí vidíme jen ve stínovém divadle za scénou. Jak se ukazuje, právě jednoduchost scény může být zdrojem velké inspirace a mnoha výrazných proměn. Papírové pozadí lze snadno modifikovat – a tak se v něm objevují jednoduchým proříznutím nejrůznější okýnka a průlezy, lze na něj čmárat nápisy – od krvavého Hamlete PAMATUJ! po nesmyslná slova, psaná Hamletem v jakémsi schizofrenickém transu.

Hra funguje jako pečlivě promazaný stroj, kde jedna situace logicky navazuje na druhé, a přece tu cítíme jakousi až předimenzovanou odcizenost - každý je sám a do ostatních ve svém žití na jevišti spíše jen naráží.
Za zmínku stojí ještě dva scénické nápady - ve scéně představení o zavraždění krále Gonzaga před námi běží projekce obrázků, nakreslených dětským (naivistickým) rukopisem. A pak je tu scéna hřbitovní, kde hrob představuje truhla, z níž – proti očekávání diváků – nevytáhnou hrobníci lebku, ale banální papírový pytel, s nímž se ovšem zachází jako s lebkou (na závěr na něj Hamlet maluje obličej Yoricka).

Představení lze vnímat jen po vizuální stránce. Neméně zajímavé je však zaposlouchat se do textu, který je důsledně „dekonstruován“ tj. rozložen a znovu složen, po slovech a frázích, z nichž některé se opakují, některé jsou dávány do úst jiným postavám, než kterým v původní verzi přísluší. Jakousi červenou nití, která se táhne celou inscenací, je úvod nejslavnějšího monologu TO BE OR NOT TO BE…, který Hamlet přímo nutkavě začíná říkat během hry mnohokrát. Vždy je ovšem přerušen některou postavou, takže jej nikdy nedoříká… Naposledy jej přeruší vlastní smrt – na naprosto zdevastované rudě „hořící“ scéně stojí sám, poslední dosud živý, a znovu medituje zda „být či nebýt“ – a zbytek je ticho… (to be or not to be – and rest is silence).

Ukazuje se, že pro sdělení důležitého, není potřeba tříhodinových velkolepých inscenací. Kde nechybí tvůrčí invence, k silnému zážitku postačí hodinka…