Scéna.cz 

Krvavá svatba ve Stavovském divadle

Režijní dvojice SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, jsou v posledních letech velmi často oslovováni divadly různého typu a je jim ke scénickému zpracování nabízena celá škála textů. Vzhledem k tomu, že spíše než prostou interpretaci textů upřednostňují volnou inspiraci textem, ne vždy to funguje. U Lorkovy Krvavé svatby, která je spíše než realistickým příběhem scénickou básní či meditací nad neklidným lidským srdcem, jejich fantazie a obrazivost funguje velmi dobře. Byť právě meditativní charakter kusu občas hrozí nebezpečím, že se začnou na divákovi sem tam klížit oči.

SKUTR na scéně rozehrává příběh, který - kromě vášně a nevyzpytatelnosti lásky - v sobě má dvě zásadní témata, a to: nenávist mezi dvěma rody, táhnoucí se jako kletba napříč generacemi, a rozdělení světa na mužský a ženský element. Obojí hraje v inscenaci výraznou roli, a je akcentováno jak v celku, tak v jednotlivých obrazech. Kromě toho nechybí záchvěvy magického realismu, tolik vlastní jižanskému temperamentu a víře v propojení světa živých a neživých. Láska má vždy blízko k nenávisti, a život a smrt kráčejí neustále vedle sebe. A tak se na scéně jaksi samozřejmě objevují živí i mrtví, a zdvojená realita (postavy dřevorubců jsou zároveň stíny mrtvých mužů, potulný pěvec zároveň je žebračkou). Hojně se tu - jak je ostatně Lorkově poetice blízké - používá symbolů, a to jak ve scénografii, tak v kostýmech a rekvizitách. Variabilní scéna Jakuba Kopeckého, stejně jako kostýmy Simony Rybákové či hudba Petra Kalába do značné míry podtrhují nejednoznačnost a magičnost scénické reality. Tato podoba „velkého divadla světa“- teatrum mundi, zahrnuje soustavu jednoduchých stolů, které jsou zabydlovány ze všech stran, tančí se na nich i kolem nich, ale lze se pod ně také schovat. Dále je tu symbolické pohřebiště přímo pod scénou v popředí, kam se uchylují zemřelí, postupně označováni rudým křížkem na hrudi. Velké zrcadlo na pozadí se proměňuje v obrovský měsíc. Les, objevující se v druhé půli představení, je jakýmsi podivným skladištěm plným nejrůznějších předmětů, na něž lze vyluzovat podivné přízračné zvuky. Kostýmy v sobě mají nádech lehkosti, jsou laděny do příjemných slunečných barev - u žen variace od bílé, přes žlutou po oranžovou, u mužů zemitější tmavší odstíny.

Fantazii dala průchod kostýmní výtvarnice u postavy Luny, kterou obdařila lehce bizarním kostýmem s nadměrnou tiárou na hlavě (jako Luna ji nese Soňa Červená). Výmluvné jsou rekvizity, označující ženský a mužský element. Spřádané nitě či vlna jsou nezbytnou „měkkou“ rekvizitou ženského života, zatímco nože patří k mužskému „tvrdému“ elementu. Samozřejmě, že symbolických rekvizit, jako jsou to květy pomeranče, či všudypřítomná jablka, je tu daleko více. Hudba propojuje sugestivní nervní melodii, připomínající dusot koňských kopyt, s nápěvy a hudbou různých žánrů z celého světa (mj. je využita též autentická nahrávka hlasu Soni Červené). Mnohé diváky patrně zarazí využití různých baladických písní současnosti v rozmanitých jazycích (pozn. tvůrci se úmyslně vyhýbají španělskému koloritu), ale jak moravský folklór, tak hit Madonny sjednocuje baladický ráz písní a současně určitá hravost. Důležitou roli v kontextu inscenace má pohybová stránka. Choreografie naznačující vztahy a pocity mnohdy nahrazuje slovní vyjádření. A tak můžeme sledovat jednání postav, které se může zdát podivné, a chvílemi i matoucí, pokud nepochopíme, že vzájemné kontakty nejsou reálné, ale jde o vizualizaci vnitřních pocitů a tužeb postav. Dalším charakteristickým prvkem je, že tu často probíhá několik dějů současně. Mohou se prolínat, či běžet paralelně vedle sebe. Vnitřní svět postava, a jejich reálné jednání, stejně jako slepé potkávání se živých a mrtvých, se vzájemně prostupují a zároveň míjejí. Celý tvar má výrazně rituální charakter, jehož nezbytnou součástí je právě zvukovo-pohybové budování atmosféry, která má v sobě přirozený patos, nervní chvění, i jakousi potenciální zlověstnost. V tomto typu představení se zdá, že výraznější individuální výkony nejsou žádoucí, že je důležitá spíše souhra, naladění se na stejnou vlnu. Přesto stojí za to upozornit alespoň na matku Tatiany Medvecké, která navzdory tomu, že není oblečena v chmurné černé barvě, ale naopak ve světlé šaty, v sobě nese veškerou tragičnost života, v němž právě na ženách leží ta největší tíha - čeká je vesměs osud té, která zůstává na světě obklopena stíny svých mrtvých mužů, ať již otců, manželů či synů.
Jako celek je inscenace Krvavé svatby bezpochyby pozoruhodným počinem, který dokáže zaujmout především vizuálně. Záleží ovšem na každém divákovi, do jaké míry je ochoten nechat se vtáhnout do magického světa postav.


www.narodni-divadlo.cz