zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dvakrát v A Studiu Rubín

Anti-Gone: Blackout  (Foto: Patrik Borecký)

Pražské A Studio Rubín před lety samo sebe definovalo jako prostor pro nové hry, experimentální a provokativní divadelní postupy. Tento trend poctivě udržují. I když samozřejmě jejich program není pro většinové publikum, v jednotlivých titulech přinášejí leccos novátorského, provokativního, experimentálního, a tedy hodného pozornosti. Předností je, že úhel pohledu na skutečnost, ale i historii, či klasickou literaturu a drama, je vždy originální a neočekávaný. Dvě nejnovější inscenace, uvedené na této malé podzemní scéně, ukazují jak šíři záběru, tak veškeré klady i zápory takových počinů.

Dva dny za sebou jsem měla během ledna možnost vidět premiéru projektu Já, mé druhé Já a Já a, jehož scénický tvar podle blogového románu Sebedrás Jiřího Vaňka vytvořili Kristýna Kosová a Adam Svozil. Na samotném textu je patrné, že předlohou není vysoká literatura, - jsou to prostě blogové záznamy o životě třicátníka, jeho vyprázdněném životním stylu, citovém tápání, nezralosti, a v důsledku toho banalitě života, v jehož centru kromě drog, alkoholu, věčných mejdanů je hektické - leč neuspokojivé - střídání milenek. Hrdina se pokouší najít řešení na cestě do Himaláje, ale vrací se (alespoň z hlediska diváka) nijak zvlášť nepoznamenán, a rozhodně ne moudřejší. Téma, s nímž se možná do určité míry mohou ztotožnit mladí diváci, rozhodně nepřináší nijak uspokojivý obraz o současné generaci. V textu navíc není patrný ani nadhled, ani humorná nadsázka. A tak to, aby výpověď vůbec měla nějaký smysl a scénickou hodnotu, je třeba skutečně dobrého herce, který je tzv. schopen vařit prakticky z ničeho. A takovým hercem rozhodně je Miloslav König. Vypadá to, že se děj odehrává v jakémsi rozhlasovém studiu, kde náš hrdina nahrává své „vzpomínky“, sparing partnerem je mu zdejší pracovnice v podání Nataši Mikulové, která v případě potřeby vstupuje do děje glosou, komentářem, či prostým vyrušením, a nebo se na chvíli promění v některou z postav. Víceméně se ovšem jedná o Königovu one-man show. Herec dokáže hned na počátku přitáhnout pozornost jen tím, jak nonverbálně komunikuje s přicházejícími diváky. Před tím, než je řečena první replika, si nechá dosti dlouhý čas a doslova vyhrává banalitu a rozpaky v situaci, kdy se vlastně nic neděje. Divadelní verze nemá daleko od pouhého scénického čtení, jde tu o prostý záznam událostí (které asistentka doplňuje o grafy, nápisy a fotografie připevňované na nástěnku v pozadí). Funguje tu metoda retro pohledů, neustálého vracení se v ději zpět, ale čekáte-li na pointu, nedočkáte se. Jedná se tedy o specifický vhled do životního stylu - podle mého dosti častého - nezadaných single třicátníků, kteří žijí od jedné události k druhé, aniž by rozlišovali jejich důležitost: jednorázové náhodné opilecké setkání tak vyzní v podstatě nastejno jako putování po Himalájích, a po náznaku hlubšího vztahu není ani vidu, ani slechu).

Druhá inscenace, která měla premiéru už v prosince, a v lednu měla první reprízu, má zjevně vyšší ambice. Přinejmenším v tom, že navazuje na svéráz inscenací odkazujících ke klasickým dramatickým postavám, a proměňující resp. aktualizující jejich příběh. V tomto případě si tvůrčí tým vypůjčil antickou předlohu, a to Sofoklovu Antigonu, kterou zpracovali pod názvem Anti-Gone: Blackout. Autory úpravy byli Lucie Ferencová v roli dramaturgyně a režisér Jan Frič. O výpravu se postarala Pavla Kamanová. Sami autoři úpravy odkazují v noticce na to, že se děj odehrává v 21. století po válce. Myslet si o tom můžeme, co chceme, jisté je, že se jedná (přinejmenším) o hodně svéráznou, divadelně výraznou inscenaci. Hned na počátku nás zaujme v přítmí sedící nahá mužská postava - i když je v gestu podobná soše, dlouho nechává diváka na pochybách, zda to není skutečný člověk. Tato figurína je symbolem nepohřbeného Polyneika, který je navždy odsouzen setrvat v nedokončeném gestu. Důležitým prvkem inscenace jsou hrátky s elektřinou (jakési škodolibě matoucí připomenutí Élektry), které provozuje Antigona jako podivínská, šílená vědkyně. A tak celá miniscéna v průběhu děje neustále bliká, skřípá, prská, zatmívá se a zase rozsvěcí. Kromě toho se tu mluví do mikrofonu, používá kamery a televizní obrazovky. Zkrátka, novodobý elektrifikovaný Babylon. Nicméně, přes veškerá scénická kouzla je pozornost soustředěna na herce. Čtveřice protagonistů - Pavlína Štorková jako Antigona, Sandra Černodrinská jako její sestra Isména, Ondřej Pavelka jako Kreon, a Lukáš Příkazký jako Haimón - společně vytvářejí pozoruhodnou nadčasovou grotesku, v níž každý z nich má svůj díl pravdy, ale zároveň sám sebe usvědčuje z demagogie, naivity, vypočítavosti či neschopnosti. I když k celkovému konceptu inscenace lze mít výhrady, herecké výkony jsou vesměs excelentní, detailní a přesné. Do Rubínu patrně zavítají ti, kdo neuznávají tradičnější pojetí inscenací, které jsou k vidění v kamenných divadlech (kde většina herců z rubínovských inscenacích působí). Pokud jde o šok, a neobvyklost pojetí, diváci rozhodně nebudou zklamáni.

23.1.2017 17:01:18 Jana Soprová | rubrika - Recenze