zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Daniela Kolářová: Těšilo mě, že jsem měla šanci učit se od kolegů...

Daniela Kolářová

autor: archiv   

zvětšit obrázek

V televizi běží dnes už legendární film Setkání v červenci s Danielou Kolářovou z roku 1978. Na kdy jindy tedy načasovat rozhovor s touto herečkou? Přiznávám, sešli jsme se o dost dříve, po premiéře inscenace Drahá Mathilda v Divadle U Valšů, kde spolu s paní Kolářovou hráli Ilona Svobodová a Luboš Veselý. Právě k této inscenaci směřovala část otázek. A kam vést rozhovor dál? K 70. a 80. letům, kdy patřila mezi nejobsazovanější herečky ve filmu a v televizi. Nebo k její dlouholeté kariéře v Divadle Na Vinohradech? Či snad k její pedagogické činnosti v 90. letech spjaté s hraním na experimentální scéně se souborem Pražského komorního divadla, kde působil jako režisér Dušan D. Pařízek, kterého poznala právě na DAMU. Témat tedy bylo víc než dost… Daniela Kolářová kromě svých profesních zkušeností prozradila také, kde a jak dobíjí energii.

  • Povídáme si po krásném představení Drahá Mathilda. Jak se cítíte?
    Dneska to bylo příjemné, nejsem unavená. Když je v hledišti chytré publikum, to je vždycky fajn. Inscenace se začíná usazovat, všechno je na dobré cestě.
  • Zmínila jste, že zkoušení bylo prima. Navíc se sešla bezvadná parta…
    Začali jsme zkoušet v lednu a ze začátku to vypadalo, že budeme mít ohromnou spoustu času. Nakonec jsme zkoušeli různě po odpoledních a po večerech a zjistili jsme, že se vídáme rádi. Vzniklo z toho mimořádně pěkné zkoušení.
  • Bylo náročné najít ten správný klíč pro postavu Mathildy, která je o několik let starší?
    Hledali jsme společně. Celá hra je dobře napsaná pro všechny postavy, ale u téhle paní Mathildy je především fascinující její způsob myšlení. Složitější bylo vymyslet druhotné znaky jejího uvažování, abych se až příliš naturalisticky nepřibližovala charakteru jejího věku, ale dejme tomu v náznaku. Nejdůležitějším na tom je, jakým způsobem jí to myslí.
  • Nakousli jsme jistý způsob myšlení Mathildy, který je velmi zvláštní. Nevím, zda mohu říci, že zpočátku vystupuje naivně, jako by si užívala, řekněme si po pravdě s milencem. Nakonec situace, kdy přijde syn milence, jí odhalí pravé skutečnosti. Tehdy jako by ta naivita odpadla, dozvídá se holou a tvrdou pravdu…
    Ona si do posledního okamžiku nechce nechat vzít svou naivní lásku a připustit holou pravdu. Je to zvláštní druh sobectví, jaký někteří lidé mají. A je to vlastně až k záviděníhodné, protože oni se nikdy nedoví ty strašné střípky pravdy. Například to, že sami byli šťastni, ale způsobili tím neštěstí a bolest druhým… Oni si to nepřipouštějí a jsou v pohodě. Mathilda, jakkoli tou bolestí a poznáním projde, stejně si na tom vztahu a na své lásce trvá. Protože to ošetřuje jako to nejcennější, co jí v životě potkalo.
  • Ve hře přeci jen dochází k očištění, odpuštění a jiskření…
    Má to skutečně zvláštní humor, nahořklý, ale krásný. Autor nenabízí jednoduché řešení, jednoduchou a lacinou katarzi. V tomto směru si divák určitě užije.
  • Připomeňme, že tuto inscenaci mohou diváci vidět v Divadle U Valšů, kde není stálý soubor. Herci se tu scházejí na projekty. Vy jste byla více než čtyřicet let v angažmá v Divadle Na Vinohradech. Dnes na volné noze…
    Za totality pokud jste neměl razítko o zaměstnání v občanském průkaze, tak jste byl prostě mimo společnost. Dokonce jako velmi nebezpečný element. Fakt je, že to ani žádným jiným způsobem nešlo. V posledním ročníku na divadelní fakultě se na nás chodili koukat režiséři z různých divadel. Ročníky před námi dokonce ještě dostávaly umístěnky. My jsme dostávali nabídky do divadel. Všichni byli rádi, když je někdo oslovil a získal angažmá. Být na volné noze bylo tehdy prostě nemyslitelné.
  • V té době ovšem divadla byla takovou oázou, kde – pokud neměl herec filmování – se povídalo o herectví od rána až do večera, mimo zkoušení a představení…
    (radostně) Tak to bylo. Za poslední léta už jsem se s něčím takovým nesetkala. Mladí lidé to mají dneska opravdu strašně těžké. Jednak je hodně uměleckých škol, a to i soukromých. Mají šanci se živit v dabinzích, protože dneska je těch studií hodně. V naší době nebylo tolik seriálů, tolik televizí, nedělaly se takové velkolepé projekty jako muzikály. Takže dnes mladí, aby zaplatili nájmy, musí žít úplně jinak. Brát všechno. Divadlo, i když to může znít smutně, je bokovka nebo hostovačka. Na uživení to není.
  • Zkuste zavzpomínat na začátky své herecké práce. Pokud vím, ještě za dob studií jste působila v souboru Růžový palouček…
    S Petrem Svojtkou a Jiřím Ornestem jsme byli studenti z jednoho ročníku na divadelní fakultě. Ve čtvrtém ročníku si kluci vymysleli takový pořad o Morgensternovi, párkrát jsme to hráli v Disku (pozn. ještě ve starém Disku, kde je dnes divadlo Ta Fantastika), tak se na představení přišel podívat Jaroslav Vostrý z Činoherního klubu, a přichýlil nás. Hráli jsme to na různých místech, taky v maringotce… Měl to být začátek nějakého malého sdružení. Ještě jsme chystali představení Sternberga do Reduty na Národní třídě, ale přišel rok 1969 a 1970, normalizace. A byl konec, spadla klec. Konec Růžového palouku.
  • Proč zrovna Růžový palouček?
    To je významné místo, kde se Jan Amos Komenský loučil se svou vlastí před odchodem do exilu.
  • To už jste ovšem směřovala na Vinohrady…V databázi Divadelního ústavu jsme zjistili, že máte za sebou 114 inscenací na divadle. Nedá se hovořit o všech, zkusíte sama připomenout, některou z nich, které vám utkvěly v paměti…
    Nevím. Zažila jsem spoustu věcí. Skutečně ráda jsem v poslední době měla inscenaci Poslední z Haussmannů, to je moc krásná hra. Také to byla báječná parta na jevišti. S režisérem Petrem Kracíkem se dobře pracovalo. Byla to hezká tečka před mým odchodem z Divadla na Vinohradech.
  • Ve zmiňované inscenaci Poslední z Haussmanů jste si zahrála roli hippisačky Judy… Měla jste k tomuto hnutí sklon v osobním životě?
    My jsme to nezažili, nás to minulo. Dozvídali jsme se o tom jenom hodně zprostředkovaně, protože to pro tehdejší poměry nebylo žádoucí. Pouze ten, kdo měl příbuzné v Americe nebo v Německu, přivezl nějakou desku… Tak jsme se něco střípkovitě dozvěděli, ale tady se nic takového neudálo, ani to nebylo dovolené. Koncem šedesátých let sem přišla poezie generace beatníků. Na pověstném Majálesu tady byl na návštěvě Allen Ginsberg. To bylo tak všechno. Nemohli jsme to soustavně sledovat, ani se do toho zapojit, jedině přes muziku a poezii. Pamatuju si, že můj největší zážitek byl tehdy ve Viole pořad veršů Lawrence Ferlinghettiho Pes.
  • Jak z dnešního pohledu hodnotíte dobu, kdy jste vstupovala do profesionálního hereckého života?
    Opravdu jsem měla štěstí, jak ve filmu, tak i v Divadle na Vinohradech. Nezažijete samé dobré věci, ani samé dobré a laskavé lidi. To není v životě možné. Ale já jsem měla opravdu štěstí, že se ke mně lidi chovali skutečně moc hezky. Já ovšem nebyla žádná drzá holčina. Myslím si, že jsem se nechovala ani podlézavě. Pokoru jsem také nepředstírala. Ale těšilo mě, že jsem měla šanci učit se od kolegů. Tím, že jsme spolu stáli na jevišti a oni mi poskytovali servis, že se chovali jako profesionálové, a já jsem se do toho musela nějak vejít. Přinejmenším chodit absolutně připravená. Měla jsem opravdu dobrý start.
  • To mluvíte o divadle. A jak to bylo ve filmové práci? V jednom z kultovních seriálů, Taková normální rodinka, jste se setkala s mnoha legendárními herci, mj. Zdeněk Řehoř, Oldřich Nový, Dana Medřická …
    Vzpomínám, že každý díl se před natáčením připravoval nahoře ve zkušebně Divadla Na Vinohradech celý týden. Drobnosti se dodělávaly na place, ale to už se dotahovaly jenom cancourky. Dneska už se takhle pracovat nedá, není čas. Už je také jiná záznamová technika, všechno se dostalo hodně dopředu. Škoda, protože dnes mladí kolegové v tom dnešním tempu nemají možnost mnoho odkoukat. Osobně si cením toho, že v televizi se inscenace zkoušely, včetně přípravy kameramanů. Na místě byla i ctižádost celého týmu kolem kameramanů, maskérů atd., všichni chtěli odvést dobrou práci. Zvlášť když bylo hvězdné obsazení, všichni si dávali záležet.
  • V té době jste se společně s Jaromírem Hanzlíkem stali jednou z nejoblíbenějších hereckých dvojic. Pamatujete si, kdo vás dva dal herecky dohromady?
    To vzniklo v Divadle na Vinohradech. Když Jaromíra angažovali, tak pro něj neměli na jevišti odpovídající partnerku. Tehdy jsem ještě na škole čerstvě dostala v posledním ročníku angažmá v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo Pod Palmovkou – pozn. red.). Tehdy tam režisér Jaroslav Dudek režíroval nějaký televizní přenos. Následně mě pozval na Vinohrady na hostování do Gorkého Měšťáků. A pak mi nabídli angažmá. Tam jsem se stala Jaromírovou partnerkou na jevišti a z divadla jsme jako dvojice přešli do filmu i do televize…
  • Jako herečka jste zažila hodně režisérů, na jevišti i před kamerou. Vyhovuje Vám spíš režisér, který má jasnou koncepci nebo který vás do něčeho vpasuje, jako loutku?
    O tom se velmi špatně mluví. Typy režisérů jsou různé. V každém případě, když jsme zmínili režiséra Dudka, ten měl vždycky absolutně jasno, co chce a co nechce. Nastínil zhruba hranice a pak se tvořilo na jevišti při zkouškách. Uměl dávat tvrdé připomínky – všem veřejně. To nebylo žádné chození do šaten. Ale bylo jasné, že všechno, co nám říkal, směřuje k tomu, aby na jevišti vznikl co nejlepší tvar. Mluvil jasně a srozumitelně a nešanoval nikoho. To nás dávalo svým způsobem dohromady. Byl to skutečně skvělý režisér. Někteří režiséři vám dají třeba víc volnosti, ale nemusí to být ku prospěchu věci. Osobně nejraději spolupracuji s režiséry, kteří vědí, co chtějí. Nejstrašnější je, když přijdete do styku s člověkem, který se potácí, je navíc méně talentovaný. Pak jsou ty zkoušky utrpením pro všechny. Dá se zkoušet na milión způsobů, ale režisér by měl mít jasno, proč to vůbec inscenuje, proč zrovna tuto hru, ke komu chce mluvit. Důvod PROČ je vždycky nejdůležitější.
  • Jaký vztah máte k improvizaci?
    Nevyhledávám ji. Neměla jsem možnost tímto způsobem pracovat a používat ji. Nic proti tomuto stylu nemám. Ale myslím, že je to jedna z nejtěžších věcí, protože na to musí být lidi na sebe napojení a navíc tak talentovaní, aby to nepůsobilo sprostě a hloupě. A aby to pořád drželo rytmus, formu a myšlenku. Vzorem je pro mě to, co jsem odposlechla na deskách Voskovce a Wericha, které jsem si pouštěla jako dítě. To bylo geniální. Oni si ovšem rozuměli na mrknutí oka, a to se nedá naučit. To může vzniknout, když se sejdou lidi, kterým to jde, ale něco takového naordinovat ze shora se dá těžko.
  • V 90. letech, i když jste nadále hrála na Vinohradech, jste začala spolupracovat s divadlem Komedie a Dušanem D. Pařízkem. Jak došlo k tomu?
    První inscenaci, kterou jsem v Komedii dělala, byl Lidumor Wernera Schwaba, pak Thomas Bernhard U cíle… Vzhledem k Divadlu na Vinohradech to bylo něco naprosto jiného. A jak k tomu došlo? V 90. letech jsem chvilku učila na DAMU. V té době Dušan D. Pařízek z Německa přijel do Prahy studovat režii, a občas jsme se setkali na povinných hereckých hodinách. Jednou mě oslovil a nabídl mi spolupráci. Poetiku Wernera Schwaba a dalších německy píšících autorů jsme do té doby u nás vůbec neznali. Nikdo s tím neuměl zacházet. I diváci s tím měli strašné problémy. Pak na to začali chodit mladí a vysokoškolsky vzdělaní lidé. A postupně si to získalo věrné publikum, které tomu rozumělo, těšilo se na to. Chodili na to několikrát. Byla to zvláštní éra… Takové věci neměl předtím nikdo odvahu inscenovat. Začátky byly těžké, rozjezd komplikovaný. Nicméně, i tahle dramatika je součástí moderního evropského divadla. Nemusí se nám to líbit, nemusíme být vyznavači takového typu divadla. Německé divadlo je specifické v tom, že je postaveno na racionálním myšlení. Hra se slovy, řešení uprostřed jedné situace, nejsou moc proměnné. Ale je to rozhodně zajímavé. Zase se něco dozvíte, něco navíc o divadle, s čím se člověk do té doby nepotkal.
  • Hodně drsné divadlo. Werner Schwab a další němečtí autoři používali velmi brutální slovník…
    Schwab, to byla totální vzpoura. Měl problémy i doma, jak se tam v šedesátých letech mladí lidé nabourávali do svých rodičů kvůli nacistické minulosti. Řešili si skrz divadlo i tyto věci, které my nejsme schopni detailně pochopit. To byla asi součást té vzpoury proti té pregnantní jevištní Sprach:Bühne, nádherné jevištní němčině, divadelní a čisté. Oni se asi bouřili i tím jazykem. Z inscenací, které jsme dělali, se diváci nemohli nakazit, zas tolik lidí to nevidělo. Ale, když mluvíme o úrovni mluvy, nejen na jevišti, ale i v médiích, je to špatné. Společnost je skutečně pokleslá, všechno šlo výrazově dolů, včetně rádií. Na soukromých stanicích se hovoří žoviální nablblou češtinou, a jak to lidé poslouchají, přijmou to za normu. To není dobré.
  • U herců je známo, že bývají pověrčiví. Jak jste na tom vy? Jste pověrčivá?
    A tak trochu jo. Oni to do vás ty starší divadelníci, bardi, tak nějak dostanou, i když víte, že jsou to takové „vánoční ozdoby“. I když je pravda, že někdy to zafunguje. Nejdůležitější je ovšem ten základ, dělat dobře na jevišti svou práci. Pak je jedno, zda máte na jevišti ruku v kapse, jestli tam jíte či nejíte. Což jsou takové ty jevy, které prý přináší smůlu. Rituály před premiérou jako „zlomvazky“, dodržuje. Drobné dárečky, to je hezké a milé, a k atmosféře premiéry to patří. Rozepře ze zkoušek se tím smažou.
  • Pokud se nepletu, jste narozená ve znamení Panny. Myslíte, že vás to znamení nějak ovlivnilo?
    Jasně, když si přečtete charakteristiku znamení, tak se opravdu stane, že některé charakteristiky na vás sedí. Například, že mám ráda čistotu, upravené věci ad.
  • Přeji vám pohodu, zdraví a další dobré role… Ať s Vámi Mathilda vydrží co nejdéle…
    To je vlastně můj dárek k narozeninám. Hezký dárek, se kterým jsem ani nepočítala. To si nevymyslíte. Všechno vzniklo absolutní náhodou, jak nám Otakar Kosek nabídl konstelaci, kterou hodně dlouho dával dohromady. To je krásná tečka.
  • 22.8.2016 00:08:54 Redakce | rubrika - Rozhovory