Scéna.cz 

Kdo je Annik? - smysluplné představení

Skupina tanečního divadla Nanohach letos slaví pět let své existence, během nichž se propracovala na přední místo na naší taneční scéně. Od 23. do 28. listopadu 2009 předestře výčet své činnosti v programu NANOHACH 5 LET NAPLNO, který bude probíhat na různých místech v Praze.
Soubor také rozvíjí spolupráci se zahraničními choreografy, v minulém roce např. s Nigelem Charnockem, spoluzakladatelem DV8 Physical Theatre, jejímž produktem byla úspěšná inscenace Miluj mě. Do své šesté sezony vstupuje s představením „Kdo je Annik?“, na němž spolupracoval se slovenskou choreografkou Petrou Fornayovou a jehož premiéra se právě odehrála v divadle Ponec v Praze.

Inscenaci inspiroval biografický film o životě Iana Curtise (1956 – 1980) – lépe řečeno určitá fáze z posledního údobí života tohoto zpěváka, textaře, spoluzakladatele kultovní punkové skupiny Joy Division.
Hudebně i básnicky nadaný Ian Curtis psal texty o osamělosti, odosobnění, klaustrofobii, smutku a o jeho hudbě se říká, že je to substance žalu v notách. Trpěl epilepsií a při koncertech se pohyboval stylem, který připomínal epileptický záchvat a kterým možná i záchvaty maskoval, protože se několikrát zhroutil přímo na podiu. V 19 letech se oženil s osmnáctiletou Deborah Woodruff a v roce 1979 se jim narodila dcera Natálie. To už ovšem v jeho životě figurovala jiná žena, Annik Honoré. Nevyléčitelná nemoc a deprese léčené drogami a alkoholem nakonec vyústily v sebevraždu v květnu 1980. Jeho životní příběh s titulem Touching from a Distance sepsala Deborah Woodruff a na jeho základě natočil holandský režisér Anton Corbinj v roce 2007 film Control, který byl uváděn i u nás.

Petru Fornayovou zaujaly osobnosti obou - žen manželky a milenky, na jejichž fiktivním vztahu – není totiž pravděpodobné, že by s vůbec kdy potkaly, staví svou inscenaci. Podle slov autorky nejde o vlastní příběh, spíš to, že „dvě ženy představují možnosti rozhodnutí, které nemusí být ve výsledku tak odlišné, jak bychom pravděpodobně očekávali“ .
Filmovým střihem se nám postupně představí obě hrdinky -z rohu zšeřelé scény se vynoří ve světle modrý stůl a žena sedící na židli. Pak opět tma a na téže židli se objeví druhá žena. Logicky manželka a milenka. Anebo opačně? Jedna blond, jedna černovláska, podobné oblečení, kde převažuje modrá (oblíbená barva Iana Curtise), podobné pohyby, nic nám nepomůže v identifikaci. Plazí se v tichu jako kočky po podiu, pak se odpoutávají od povrchu a synchronními pohyby s nepatrným opožděním rozehrávají už za doprovodu jedné ze skladeb Joy Division své pocity. Je zde napětí, střety, nejistota, výčitky, žárlivost, zoufalství, odmítání, nenávist, ale možná i prchavé okamžiky sounáležitosti nebo odpouštění. Synchronní pohyby se rozcházejí, zpočátku je rozdíl jen v dynamice (jedna z žen je více soustředěná, její gesta jsou plynulejší, druhá energičtější s větším rozsahem), aby přešly do kontrastu, tanečnice se sbližují se i odtahují. Choreograficky vyniká např. sekvence, kde proti sobě ležící postavy žen se dotýkají chodidly a jako vlny se zpomaleně převalují po scéně.
V určitém momentě se jedna z žen převléká do sukně, tančí v pozadí a z předscény vysílá kolem jejích nohou druhá žena modré koule. Hudba je komentována slovem – pasážemi z knihy týkajícími se sňatku a smrti.
Jedna z žen tančí extaticky na stole (snad připomínka vystoupení Iana Curtise?)
Zní hit Joy Division z prvního alby She´s lost the Control, mizí světla a obě ženy posléze ve ztišení odcházejí ze scény.
V celku rozfázovaném na několik částí s více i měně výraznými momenty, se opravdu příběh nenajde. Souvislost s ženami okolo Iana Curtise naznačuje spíš hudba a titul než choreografie a nezasvěcení je nebudou snadno odhalovat, vyjadřované pocity by mohly nakonec patřit kterýmkoliv anonymním osobám.
Jednoduchá scéna – rekvizitami jsou zde stůl, židle a modré koule, uměřený projev obou protagonistek Elišky Kašparové a Marty Trpišovské, hudební podklad, vše působí velmi čisté až elegantně a dokazuje, že se smysluplné představení dá udělat na základě tanečního pohybu i bez zbytečných inscenačních excesů.